Mohou politikové lhát?

V souvislosti s brexitem nebo dvěma posledními prezidentskými volbami v USA (2016, 2020) se v západním tisku objevily úvahy, zda by politikům neměla být cestou zákona zakázána klamavá kampaň tak, jak je klamavá reklama zakázána obchodníkům ve světě byznysu.

Lze však docílit světa, ve kterém budeme všichni říkat pravdu? Nelžeme i dětem, když jim v pohádkách říkáme, že dobro vítězí nad zlem?

Ano, svět bez lhářů, by jistě byl krásný. Nicméně pokud bychom se ocitli v zemi, kde nikdo nelže, pravděpodobně půjde o totalitní stát.

Sledujeme-li v USA či Británii plány na zavedení podobných regulí politického projevu, nelze než opět zažehrat na to, že Západu honícímu se za ideálem správnosti chybí zkušenost s moderními nedemokratickými režimy.

U nás jsme tuto zkušenost zaznamenali.

Projevila se už v r. 1946 tím, že se tehdy povolené politické strany dohodly, že některé věci v předvolební kampani nebudou zpochybňovat, tedy jinými slovy nebude o nich diskutováno. Dle uzavřené dohody stran sdružených v Národní frontě nesmělo tehdy být v předvolební agitaci zpochybňováno spojenectví se Sovětským svazem, znárodnění velkých podniků ani nové sociálně dělnické směřování státu. Vnímavý volič by se asi zeptal, o čem tedy ty strany vlastně mohly v kampani hovořit a co mohly občanům nabízet? V tehdejším nadšení pro nové pořádky ale takový dotaz nikoho ani nenapadnul.

Hranice mezi pravdou a lží je navíc velmi tenká. Co se dnes může zdát správné, může být zítra mylné, o čemž jsme se přesvědčili například v souvislosti s očkováním. Jinými slovy kdo dnes může být zrádcem a dezinformátorem, zítra může být hrdinou a odborníkem.

S ohledem na stávající realitu se ostatně ukazuje, že lží je samotný slogan, který posledních devět let ovládá českou politiku a svádí řadu voličů, tedy, že bude líp....

Konečně každý z nás zpracovává informace jinak, jinak z nich vybíráme a není pravdou, že lidé na základě stejných faktů dojdou ke stejným závěrům. Pokud by tomu tak bylo, pak bychom si všichni mysleli totéž, což asi není přirozený ani žádoucí stav.

Chceme-li tedy zavést zákon, který má postihovat údajnou nepravdu ve veřejném politickém projevu (tedy nikoliv v soukromí, což je velký rozdíl), pak to znamená jediné. Naši lenost.

Toužíme, aby právo přemýšlelo za nás. Nechce se nám mezi informacemi vybírat, hledat je, ověřovat, přemýšlet nad nimi. Přejeme si, aby to učinili nějaký soudce nebo úředník, který stanoví, co politik řekl správně a co už nikoliv. Přejeme si být chráněni před každou špatností. Pokud se však takto necháme svázat a svěříme naše vlastní rozhodovací kompetence jiným, skončíme v klecích. Jenom v nich totiž budeme bezpeční. Společnost, která potřebuje zákony tam, kde stačí zdravý rozum, je totiž společností odsouzenou k úpadku.

Únavu ze svobody lze do jisté míry pochopit. Každodenní odpovědnost za sebe samotného je namáhavá. Básník citovaný Ferdinandem Peroutkou řekl: já dlouho jel, jsem již však unaven, nyní sesednu a zařežte mne třeba do pařezu…. Chceme však opravdu být do toho pařezu zařezáni?