Neprojdou!

Anotace: Třetí část úvahy na téma společných rysů covidu a Ukrajiny.

V „boji“ proti covidu jsme se rozhodli tomuto klání vše podřídit, zastavit společnost, ekonomiku a jejich fungování. Pokusili jsme se nemoc nikoliv léčit, ale vyzmizíkovat, jak uvedl bývalý prezident Václav Klaus. Kruté důsledky takového jednání vidíme dnes.

Absurdním dokladem zarputilého anticovidového snažení byl matematický model známý pod zkratkou PES. Tento model život lidí rozdělil do několika stupňů, přičemž ten nejmírnější, bez omezujících opatření, nebyl dle modelu PES prakticky dosažitelný. Na PES se proto raději potichu zapomnělo a nebyl samotnou českou vládou dodržován ani v době jeho oficiálního zavedení. Navíc, pokud by měl platit při současných počtech nakažených covidem (tj. k dubnu 2023), nefungovaly by žádné restaurace ani divadla, a roušky by i dnes byly povinné všude…. Jde tak o skutečný doklad, že lidskou společnost nelze řídit tak, že jí dopředu stanovíme cíl a nějakým plánem jej budeme chtít dosáhnout.

Výmluvnou ukázkou hlouposti ambiciozních plánů na řízení jednotlivců je film „Jáchyme, hoď ho do stroje“, kde se hlavní hrdina, řídí stanoveným počítačovým kondiciogramem. Ten se však nakonec ukáže jako vadný, a vše je ve výsledku dílem hrdinových rozhodnutí, nikoliv plánu, který vyplivnul "stroj". 

Stejně jako počítač v dané filmové komedii i odborníci v rámci covidu byli zkrátka použiti na něco, k čemu nebyli kompetentní, a kde vůbec zasahovat neměli. Proto PES a spol. selhali. Je přitom jedno, jak špičkoví odborníci to byli. Špičkový osobní automobil za dva miliony korun mi také bude k ničemu v terénu, který je určený pro traktor.

Radikální opatření proti viru se navíc obhajovala velmi obecnými a frázovitými argumenty. Posilující dávku při očkování dětí od 12 do 15 let ministr zdravotnictví (v rozporu s názorem Státního ústavu pro kontrolu léčiv) obhajoval tím, že je jako ministr je manažerem, který byl pověřen řízením epidemie, a koná tak ve veřejném zájmu. Podobnost s argumenty bolševiků o tom, že strana při stavění ostnatých drátů na hranicích také jedná v zájmu lidu, je více než nápadná.

Podobná hra na morálku a ochranu jakéhosi vyššího dobra je provázena i postojem vůči válce na Ukrajině. V daném vyšším zájmu prosazovanému současnými „manažery“ války se musel olympijský vítěz David Svoboda omluvit za své myšlenky na téma účasti Rusů na olympijských hrách. Svobodova svoboda myšlení musela ustoupit státním požadavkům, které se prosazují bez ohledu na ústavněprávní garance. Lidská práva pod tlakem emocí ustoupila zájmu státu.

Stejně tak je Ukrajina podporována v boji proti ruskému agresorovi za každou cenu a zapomíná se, že rizika a dopady situace je třeba racionálně, resp. reálně poměřovat.

V souvislosti s ruským útokem na Ukrajinu se zpravidla připomíná banální argument, že diktátorům se neustupuje. V daném kontextu se přirovnává takový ústup k Mnichovské dohodě z r. 1938, kde svět usmiřoval a uhýbal Hitlerovi.

Mnichov byl přitom historickou událostí plnou složitých diplomatických intrik, taktizování, mocenských zájmů a blafování. Britové, kteří dodnes jako jediní její signatáři neodvolali platnost Mnichovské dohody od samého počátku, stále a z věcné stránky připomínají, že v roce 1938 nebyla Británie na válečný střet s Německem připravena.  

My však Mnichov posuzujeme morálně, ve stylu statečnost versus zbabělost, zrada versus věrnost. A prezidenta Beneše považujeme za slabocha. Mluvíme začasté o jeho morálním zhroucení (viz např. filozof Jan Patočka) a neuvědomujeme si, jak činný v době Mnichova prezident Beneš byl. Racionalitu a střídmost, a Benešovo jednání v zájmu zachování československého státu, nedovedeme ocenit, považujeme je za zbabělé počtářství.

Mezi námi je tak řada postvyhrávačů války s nacistickým Německem stejně jako dnes je řada vyhrávačů války s Ruskem. Jak bychom se však cítili, kdyby nám na střechy začaly padat bomby?

Kdo si tedy nasadil roušku, dodržoval proticovidová opatření nebo dnes není podporovatelem mírových jednání, ale prosazuje pokračování války, je morálně lepším člověkem. Jakýmsi novodobým revolucionářem.

Stejně jako dříve komunističtí revolucionáři mává heslem „Neprojdou“, s jeho názory nelze diskutovat a jakmile se dostane k moci, bude ochoten prosazovat je i za cenu násilí. Neuhne ani o krok, bude bojovat za každou cenu a bude revolucionářsky tvrdý a nelítostný vůči všem dezinformátorům a zrádcům.

Mějme tedy na paměti, že každý napravovatel světa bojující proti zlu, se nakonec sám tím zlem stane, jakmile se se svým revolucionářským praporem definitivně dostane k moci.

Vzpomeňme ostatně na závěr opět kultovní komedii o Jáchymovi hozenému do stroje. I zde se na konci filmu ukáže, že největšími blázny jsou ti, co původně chtěli plánovat a blázny chytat….