Lidé nebo živá síla?

Anotace: Nechť se stane spravedlnost, byť by svět měl zhynout....

Prezident republiky Petr Pavel se minulý týden v rozhovoru pro Radiožurnál vyjádřil k válce na Ukrajině s tím, že Ukrajině bude na rozdíl od Ruska brzo chybět „živá síla“.

Možná jde o standardní vojenskou terminologii, to neumím říci, každopádně prezident by se měl vyjadřovat běžným, civilním žargonem.

Možná však jde co do slovního spojení „živá síla“ svým způsobem o freudovské přeřeknutí.

Jistě, prezident se nepřeříkává, jeho projevy jsou pečlivě připravené. Může ale i v případě prezidentské řeči dojít k situaci, kdy při mluvení „uklouzneme“ a nezáměrně, chybně použijeme nějaké slovo? Přičemž ve skutečnosti použití takového chybného slova vypovídá něco o našem podvědomí, něco, o čem ani my sami netušíme, ale to něco představuje naše pravé záměry a odhaluje způsob, jakým přemýšlíme?

Prezident Pavel volby vyhrál, neboť pro většinu voličů byl lepší variantou než prostořeký politický podnikatel Andrej Babiš. Prezident Pavel je rovněž protipólem bývalé hlavy státu Miloše Zemana. Pavel dobře vypadá, vyjadřuje se umírněně. Nepobouří ani nenadchne. Mluví klidně, normálně. Pro imitátora Petra Jablonského je proto o něco obtížnějším oříškem než originální prezidenti Havel, Klaus či již vzpomenutý Zeman. 

Především však Petr Pavel, byť v nejvyšší politické funkci, není politikem, ostatně sám to o sobě ještě v roce 2015 v České televizi řekl. Žádný prezident – skutečný politik by také po roce výkonu funkce neprohlásil, že podruhé kandidovat nebude. Je totiž starou a zcela normální pravdou, že každý prezident chce ve svém prvním volebním období jednu jedinou věc – druhé volební období. Není náhodou, že podobně dopadli i další prezidenti nepolitikové na Slovensku, tj. Zuzana Čaputová nebo její předchůdce Andrej Kiska.  

V případě P. Pavla jsme tak volili patrně férového člověka, ale nevěděli jsme, jaké má politické názory.

Netušili jsme, že současný prezident bude jezdit na srazy sudetoněmeckého „landsmančaftu“. Bude pro zavedení eura nebo zrušení práva veta v Evropské unii. V terezínském památníku bude neurčitě hovořit o chybách našich předků. Bude chtít prolomit Benešovy dekrety.

Nyní netvrdím, zda výše uvedené názory jsou špatné nebo dobré. Pouze ukazují na ošidnost toho, pokud ve volbách kandiduje někdo, kdo svoji politickou kariéru nejen začíná tam, kde ona kariéra má končit, ale opírá se navíc jen o obecné fráze a dobře zpracovanou marketingovou image na sociálních sítích. Nevíme pak, jaké má skutečné názory a můžeme být následně (ne)mile překvapeni. V tomto směru je zcela jedno, zda prezidentovi někdo stanoviska našeptává či se jedná o jeho myšlenky vlastní.

Vraťme se však k termínu „živá síla“ a onomu (kvazi) freudovskému přeřeknutí.

Živá síla, tedy ne lidé, ale živé věci….

Prezident Petr Pavel se ukázal být progresivistou, pokrokářem. Zastáncem ideologie, která opět nevidí živé bytosti, ale naopak chápe člověka jako pouhý nástroj k dosažení lepších zítřků. Kolečko v promazaném stroji. Jako biologický organismus, který může někoho nakazit, ať již virem, špatným názorem nebo nedostatečným pokrokářstvím.

Důležitý je cíl, nikoliv člověk. Opět se mi jako u jiného článku vybavuje vojín Kefalín z Černých baronů s tím, že mu jde hlavně o člověka, ale důstojník lidové armády jej odbude přirovnáním lidí k výkalům.  

Proto se ostatně akceleruje současná válka. Ve jménu hesla „Fiat iustitia et pereat mundus“. Latinského úsloví, které říká, že spravedlnosti má být dosaženo, i kdyby měl zhynout svět.

Jde sice o latinské úsloví, ale sami právníci ve starověkém Římě jej neuznávali a naopak moudře říkali, že „spravedlnosti se nemá dosahovat za cenu, že by spadlo nebe“.

Stejně tak současné výroky českých soudů stanoví, že spravedlnosti za každou cenu dosahováno býti nemá, ono bojovné heslo „Fiat iustitia ….“ tedy také neuznávají.

Progresivisté, tedy podobně jako v 50. letech ti pokrokoví, však spravedlnosti všemi prostředky dosáhnout chtějí. Byť všechna „živá síla“ bude ztracena. Pro progresivisty totiž nejsou důležití lidé, ale jimi určené „dobro“, resp. jimi určená spravedlnost, která však nakonec nebude spravedlností, neboť nebude nikoho, vůči komu ji prosazovat.