Demokracie liberální nebo lidová?

Obžaloba na Tomia Okamuru (případně trestní stíhání učitelky Mgr. Bednářové za výroky o válce na Ukrajině nebo Ladislava Vrábela za zprávu o tom, že vláda ČR se chystá útočit na Rusko) jsou odrazem nepříliš veselého trendu.

Trendu, dle něhož se demokracie ze strany orgánů veřejné moci (tj. nejenom vlády, ale i soudů, policie či státních zastupitelství) pojímá jako závazný návod, jak „správně“ žít a jak „správně“ myslet. Tedy jako ideologie, která stanoví nějaký celospolečenský cíl, kterého je třeba dosáhnout cestou odstranění nepřátel.

Právě podobný aktivismus vnucovaný veřejnou mocí vyjadřuje dnes tolik oblíbené sousloví „liberální demokracie“. Navíc podobná „liberální“ atmosféra velmi bolestivě připomíná sousloví užívané u nás od r. 1945, a sice „lidová demokracie“.

Nejenže je nutné oba přívlastky „lidová“ a „liberální“ považovat za nadbytečné (liber, tedy svobodný, a demos, tedy lidový jsou totiž s demokracií bytostně spjaty, a není tak potřeba je přidávat), ale spojuje je ještě jeden prvek – jejich jménem se postupně začne demokracie salámovou metodou osekávat.

V letech 1945 až 1948 se s odkazem na lidovost zakázaly pravicové strany. Ve jménu lidovosti se v politickém prostoru mohlo mluvit jenom o určitých tématech. Ve jménu lidovosti nešlo zpochybnit obecné socialistické směřování státu a přátelství se Sovětským svazem, které mělo být na věčné časy.

Dnes se ve jménu liberálnosti podává obžaloba na stranu a jejího předsedu. Ve jménu liberálnosti se zakazuje mluvit o určitých politických ideologiích, ve jménu demokracie není možné zpochybňovat členství v euroatlantických strukturách.

Abychom se vyhnuli tomuto osekávání a v jeho důsledku konečné likvidaci demokracie, je nutné opustit normativní a ideologický přístup a opět pojmout demokracii jako pouhou technickou proceduru výměny politiků. Čili nikoliv jako systém na dosažení nějakého cíle, ale systém, který v pravidelném čase umožní politiky nahradit politiky jinými.

Demokracie není o vybudování ohrady pod dohledem pastýře, do které patří ti údajně správní, zatímco „ty mimo“ pastýř do ohrady nevpustí. Takovou pastýřskou úlohu před rokem 1989 hrála komunistická strana, kdy právě propagaci komunismu stávající parlament a prezident republiky (člen KSČ, který kdysi dávno chtěl komunismus výzvědnou činností podporovat) zakázali.

Aktivistický a liberálně demokratický bývá v poslední době i Ústavní soud. Přesto probleskla naděje v nálezu z března 2025, kde Ústavní soud ČR posuzoval právě výše zmíněnou kauzu „Vrábel“. V nálezu ústavní soudce Tomáš Langášek uvedl, že svoboda projevu se vztahuje i na takové projevy, které zraňují nebo šokují a které budou ostatně ústavní ochranu potřebovat nejčastěji, neboť právě u nich se bude nejvíce projevovat tendence veřejné moci je utišit.  Řečeno jinak, obětuje-li se v boji za demokracii svoboda projevu, nebude již za co bojovat.  Pravda dle Ústavního soudu ČR podléhá neustálému hledání a nelze ji pevně stanovit, jak konstatoval ve stejném nálezu.

O proměnách pravdy v čase jsme se navíc v naší historii mohli přesvědčit sami. Kdo by v r. 1948 věřil, že ten velebený Sovětský svaz ve jménu velebené lidové demokracie nás za dvacet let bude spolu se svými kumpány okupovat?

Oč více totiž odpůrce a „ty mimo“ pronásledujeme, o to více pak o dekády později těchto činů litujeme, a naopak pronásledujeme ty, co dnes stojí na straně žalobců.