Srpen68

Dvacátý první srpen 1968 je datem, které se navždy zapsalo do dějin českého i slovenského národa. V noci na tento den vtrhla do Československa vojska Varšavské smlouvy, aby násilně ukončila období nadějí a reforem, ktere mohli změnit činnost a budoucnost našich předků. To už se nikdy nedozvíme jak by to dopadlo, protože ten den zmrazil veškeré naděje mladých lidi, kteří věřili světlou budoucnost. Byl to okamžik, kdy se sny o svobodnější společnosti a cestě k demokracii střetly s tvrdou realitou velmocenské politiky.

A tak když chodím pražskými ulicemi si neumím představit co za frustraci v té době prožíváli lidé v mojom věku. Co když by se něco takového stalo teď, bojovali by sem přesně tak jak v minulosti obyvatelé Prahy a ostatních měst nebo by sme utíkali co nejrychleji pryč ze země.
Jedu dál popri Vltavě a představují si jak v té době na každém místě byli rozmístěné vojenské tanky, Václavák přeplněný lidmi kteří přišli dát najevo svůj nesouhlas , ale místo toho ich dostihnul jejich osud.
Když sledují amatérské videa napadně mě myšlenka co asi cítili lidé, kteří v ten den kráčeli pražskými ulicemi? Jaké myšlenky měli ti, kteří se probudili do rána, kdy jejich město obsadily tanky? Možná cítili hněv, možná strach, ale určitě také bezmoc. Byli obklopení cizí armádou, která tvrdila, že „přišla na pomoc“, a přitom rozdupala naděje celé generace.

Pro jedny to byl konec iluzí, pro druhé začátek tichého odporu. Společnost se rozdělila – někteří se snažili přežít přizpůsobením, jiní se nevzdali a našli sílu bojovat alespoň slovy, uměním nebo drobnými činy statečnosti. Přesto naděje na změnu byla na dlouhou dobu pohřbena pod tíhou okupace a následné normalizace.

Dnes, když se na to dobu díváme zpětně,vidíme lidí kteří spolupacovali s Stb a donášeli jen aby měli lepší budoucnost, lepší vzdělávání, a dnes se za tuto spolupráci cítí dotknutí , někteří jsou na vlivných státních místech a někteří ani o tom nevíme jsou členmi rodin kteří účast popírají . Dlouho sem to nevěděl , nebo se o tom nemluvílo ale i člen moji rodiny byl donašeč. A pak vám dává vše zmysel, ale v rodině se o to nemluví.
Pro mě je 21. srpen 1968 připomínkou toho, jak křehká může být svoboda a jak rychle může být ztracena. Je to den, který nás učí vážit si demokracie a svobody projevu, protože tyto hodnoty nejsou samozřejmostí – byly vykoupeny bolestí a ztrátami těch, kteří je tehdy nemohli svobodně prožít.