Duch svobody, duch tyranie

Učitelka Mgr. Martina Bednářová byla podmíněně odsouzena za to, že vykládala žákům své názory o válce na Ukrajině. Musí se navíc podrobit odpovídajícímu školení, přesněji řečeno kurzu mediální gramotnosti, neboť dle soudní moci dostatečně gramotná a ukázněná není. Rozsudek není pravomocný, Mgr. Bednářová proti němu minulý týden podala odvolání.

Soudkyně (jiná než při prvním projednání případu, která učitelku osvobodila) uvedla, že učitelce nebere právo na svobodu projevu, ale odsuzuje ji za to, že svůj postoj řekla před dětmi, které se jejím výrokům nemohly bránit a vzala si je jako rukojmí (!). To je dle soudu důvod, proč je jednání učitelky trestné.

Najednou je tedy odsouzení nikoliv za řeči o válce na Ukrajině, ale za zneužití postavení učitele na základní škole. Žádný takový trestný čin však v trestním zákoníku definován není (učitel není veřejným činitelem, resp. úřední osobou). Takovým odůvodněním tedy soud porušil jednu ze základních zásad moderního práva, která jej odlišuje od práva středověkého. Tedy, že lze trestat jen za činy uvedené v zákoně (nullum crimen sine lege).

Poukažme však i na jiné okolnosti odsouzení Mgr. Bednářové.

V padesátých letech byl za trestný čin „hrubé neslušnosti“ v tehdejším komunistickém Československu odsouzen jistý dvaapadesátiletý Jakub N. Dosud byl netrestán a odsouzen byl za to, že v době konání spartakiády při příchodu severokorejských dívek hlasitě na veřejnosti pronesl: "Co tu ještě chtějí, již mají mír a nás jen vyžírají, podívejte se, jak chodí obléknuty, ani naše děti tak nechodí!"

Podle soudu, zjevně sloužícího komunistické moci, tímto výrokem pan Jakub N. naplnil skutkovou podstatu hrubé neslušnosti "štvavým projevem nejen proti korejským dětem, ale proti samotnému korejskému lidu, který povstal a hrdinně bojoval za mír na celém světě" (všimněme si přitom, jak na Severní Koreu a její dějiny nahlížíme dnes, tedy přesně opačně ...).

Slušnost a vážnost v této situaci byla dle odůvodnění rozsudku zvláště vyžadována právě z důvodu probíhající spartakiády, která dle výroku soudu "byla událostí celostátního významu, sledovaná cizinou i našimi občany. Šlo o svátek celého národa. ... Celý její průběh byl demonstrací utužení družby národů, a tak se vyžadovalo po každém vzorné a ukázněné chování."  

Tehdejší soud uložil neukázněnému (dnešními slovy "mediálně negramotnému") Jakubu N. trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců s podmínečným odkladem na dva roky, když konstatoval, že jeho jednání pramenilo spíše "z neuvědomělosti než z nepřátelského cítění vůči korejskému lidu" a také proto, že se jednalo o dělníka žijícího jinak řádný život pracujícího člověka s nadějí, že pohrůžka trestu postačí, aby si uvědomil protiprávnost svého jednání a aby u něj bylo dosaženo nápravy.

V této souvislosti Václav Havel, na kterého rád navazuje současný prezident republiky (Havel – Pavel), novináři veřejnoprávních médií, mnozí umělci jako paní Holubová nebo pan Vetchý a další příslušníci „liberálních elit“, napsal v roce 1978 úvahu o trestném činu „Výtržnictví“.

Václav Havel uvedl, že "výtržnictvím může být dle této gumové skutkové podstaty v podstatě cokoliv, prohlásí-li o tom někdo, že ho to pohoršilo (pravý ráj pro udavače). Způsob užívání tohoto trestného činu závisí víc, než je zdrávo na politickém a duchovním klimatu. Snadno může být a také bývá využito k politické represi. Záleží na úplné libovůli moci, kdy podle něho vynese obvinění a kdy ne."

Obdobně se k trestnímu procesu se členy skupiny Plastic People, kteří byli rovněž stíháni pro „výtržnictví“, vyjádřili formou otevřeného dopisu někteří významní právníci, např. Zdeněk Jičínský, Vladimír Klokočka, František Šamalík nebo Josef Rychetský (otec Pavla Rychetského, donedávna předsedy Ústavního soudu ČR). V dopise upozorňovali na porušení nezadatelných lidských práv a příkrý rozpor procesu s ústavou i platnými zákony. Mimo jiné poukazovali na to, že ministerstvo kultury texty kapely označilo za projev dekadence, nihilismu, klerikalismu a anarchismu a o tento ministerský názor se rozsudek ve svém zdůvodnění opírá. Právníci přitom správně zdůraznili, že předmětem trestního řízení byl trestný čin výtržnictví, a ne v naší zemi tak neblaze proslulé cejchování.

Podobnost s rozsudkem nad Mgr. Bednářovou, ke kterému si soud také vymyslel nesouvisející odůvodnění, je bohužel velmi nápadná.

Proto i trestný čin popírání genocidy dnes, v době údajně demokratické, posloužil k nálepkování jednotlivce a stal se podnětem k udání, které provedli vlastní žáci učitelky. V této souvislosti je absurdní výše uvedené tvrzení soudu o tom, že se děti údajně nemohly výrokům učitelky bránit ….

Odsouzení Mgr. Bednářové je tak projevem toho, o čem píše Václav Havel nebo výše jmenování právníci v tehdejším disentu. Tedy, že není důležité, co je říkáno, ale kdo a za jakých okolností to říká. Právě „kdo a kdy“ totiž rozhoduje, zda je něco trestné nebo naopak chvályhodné.

K trestní kauze Mgr. Bednářové bych si pak závěrem dovolil osobní vzpomínku.

V prosinci 1989, v době, kdy již bylo zřejmé, že komunistický režim končí, nám naše třídní na základní škole Marie G. (zároveň učitelka dějepisu a občanské nauky) sdělila, že ona sama je členkou komunistické strany, se svržením komunismu nesouhlasí a považuje tento krok za chybu. Demonstranti zvonící klíči na náměstích dle ní nebyli schopni dialogu a neměli právo komunistickou moc svrhnout.

Z pohledu současného výkladu trestního zákona by se naše třídní svými výroky před dětmi patrně dopustila trestného činu, konkrétně porušení skutkové podstaty v § 403 (podpora hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka). Zvláště pokud by bylo aplikováno znění paragrafu účinné od 1. 1. 2026 a výslovně jmenující mezi těmito hnutími ta komunistická.

Nás však tehdy, na sklonku roku 1989, onoho roku zázraků, ani nenapadlo jít paní (soudružku) třídní  někde udávat. Tehdy totiž panoval duch vracející se svobody. Dnes panuje duch vracející se tyranie.