Zájem veřejnosti

Stále více dnes od politiků vykonávajících své funkce nebo od novinářů, kteří je podporují, slyšíme slova o tom, že něco je v zájmu veřejnosti, v zájmu budoucnosti nebo v zájmu občanů naší země. Dříve se tomu říkalo zájem (pracujícího) lidu, což je ale pojem historicky zprofanovaný, a je tak nutné jej nahradit modernějšími.

Avšak kdykoliv se jasně stanovená ústavní či zákonná pravidla začnou nahrazovat těmito mlhavými výroky o zájmech, znamená to, že demokracie přestala být způsobem, jak racionálně a bez násilí spravovat společnost nebo způsobem, jak pravidelně vyměňovat politiky.

Naopak demokracie se v důsledku „zájmů“ stává účelovým prostředkem, jak něčeho dosáhnout. To „něco“ je vnějškově prezentováno jako nějaký vysněný ráj, v jádru je to ale jen zájem konkrétních lidí udržet se u moci. Ostatně cílem moci je moc, jak by řekl klasik.

Pokud se totiž politiků, kteří v ústech neustále mají budoucnost a veřejný zájem zeptáme, co se tím zájmem míní, jejich odpověď je vlastně jediná. Zájmem je to, co chci já, nikoliv lidé.

Právě tato hluboká dvojznačnost slova „demokracie“, která umožňuje tvrdit, že jakékoliv rozhodnutí, je zaštítěno slovy o prospěchu pro lidové vrstvy, způsobuje dvě věci.

Jednak, že diktaturu lze nastolit pomocí zdánlivě demokratického slovníku. A za druhé, uslyší-li i často velmi vzdělaní a kultivovaní lidé slovo „demokracie“, jsou schopni velmi kruté agrese včetně výzev k útočné válce.

Neboť jsou seshora pobízeni, aby v zájmu veřejnosti bojovali. Boj z nich totiž dělá pravé demokraty a dává jejím životům potřebný a náležitě morální rozměr.

Poutem společnosti následně přestávají být demokraticky schválené zákony a demokraticky přijatá ústava, ale poutem naopak začíná být onen vznešený „zájem“, který však existuje jen v hlavě toho mocného, který jej uplatňuje.

Za tím účelem musíme být jednotní, protože kdo bojovat nechce, stává se nepřítelem. Ba co hůře, je postupně dehumanizován a označován za trolla, parazita, bota, zkrátka zrádce společné věci.    

Vlastně je nám ze strany mocných říkáno, že kdo bojuje, má právo na své straně. A kdo bojovat přestal, o všechna svá práva přišel. Ano, jsou to hezká slova. Problémem je, že tato navenek čestná a demokraticky znějící výzva byla obsažena v příručce pro táborové vedoucí říšské mládeže, která byla vydána v nacistickém Německu.  

„Zájem veřejnosti“, kterým se bojuje za demokracii, tak vlastně popírá to, co je demokracii nejvlastnější – právo volby a právo na vlastní názor.  

A pluralita či změny vlády, tedy koření a skutečný projev demokracie, se prostřednictvím řečí o zájmech začnou propagandisticky vydávat za krizi, úpadek a její ohrožení.