Co by zbylo z demokratických iluzí?

Ačkoli byly v posledních měsících zveřejněny tisíce stran Epsteinových dokumentů, je zřejmé, že daný soubor zdaleka není úplný. Některé části zůstávají začerněné – existuje oprávněné podezření, že část materiálů byla odstraněna. Tato neúplnost je rovněž sama o sobě více než výmluvná. Plné odtajnění – pokud by vůbec bylo možné – by zásadně změnilo způsob, jakým chápeme veřejnou moc a instituce v západních demokraciích. Ukázalo by, že Epstein nebyl výjimkou, ale symptomem, a také že největší skandál 21. století není jen o jednotlivci, ale o celém systému, který umožnil, aby zneužívání trvalo neuvěřitelně mnoho let. Dopady by pravděpodobně přesáhly hranice USA a zasáhly i Evropu, která si ráda namlouvá, že podobné věci se v ní nemohou stát.

Dnešní veřejný narativ (především u českých novinářů) je pohodlný: Epstein byl predátor, Maxwellová mu pomáhala, demokratické instituce nakonec zasáhly. Tento pohled se soustřeďuje na selhání jen jedné osoby a umožňuje společnosti udržet si iluzi, že šlo pouze o výjimečný exces. Plné odtajnění by tento obraz změnilo. Ukázalo by, že Epstein nebyl jen izolovaným případem, ale uzlem v síti, která zahrnovala politické kontakty, akademické instituce, filantropické nadace, finanční struktury i mediální prostředí. Nešlo by tak pouze o výjimečného „zvrhlíka“, ale o systémovou poruchu, která umožnila, aby zneužívání trvalo mnoho let.

Nejcitlivější část spisu není pouze o celebritách – je také o institucích. Začerněné jsou rovněž interní e‑maily FBI, rozhodovací procesy Ministerstva spravedlnosti – i jména úředníků, kteří rozhodovali o nečinnosti. Plné odtajnění by ukázalo, že selhání nebylo náhodné, ale strukturální.

Oběti by přestaly být také vnímány jen s ohledem na jejich osobní utrpení, staly by se klíčem k pochopení celého systému. Jejich výpovědi nelze totiž pojímat jen „emočně“ – poukazují na logistiku, popisují vzorce náboru, identifikují osoby, které věděly a mlčely, a ukazují, jak fungovala mocenská struktura. Mlčení obětí by se přestalo interpretovat jako osobní slabost a začalo by být chápáno jako vynucený důsledek institucionálního nezájmu.

Média by musela přejít od senzace k analýze moci. Dnes se drží bezpečné roviny: kdo letěl letadlem, kdo byl na fotografii, kdo se s Epsteinem znal. Plné odtajnění by je donutilo změnit perspektivu – od jednotlivců k systému, od bulváru k algoritmům moci, od skandálu k diagnóze celé novodobé západní demokratické společnosti. Epstein by přestal být výjimkou – stal by se symbolem strukturálního selhání, které přesahuje hranice USA.

Politická scéna by musela přestat hrát hru na nevědomost. Plné odtajnění by nastolilo radikální položení si otázek s ohledem na míru odpovědnosti, vytvářelo by tlak na reformu justice a přehodnotilo by i roli „elit“. Politici by už nemohli tvrdit, že šlo o „jednotlivý exces“. Museli by přiznat, že systém, který mají spravovat, umožnil beztrestnost. To by mělo dopad i na Evropu, kde podobné excesy rovněž existují – jen se o nich méně mluví.

Evropa si totiž ráda udržuje iluzi, že její instituce jsou lepší, její elity méně zkorumpované a její společnost méně zranitelná. Jenže evropské paralely existují. Británie má za sebou kauzu Jimmyho Savilea, německá Odenwaldschule odhalila, že i progresivní vzdělávací instituce mohou systematicky selhávat v ochraně dětí, nizozemské či belgické případy připomínají, že filantropie a charitativní sektor nejsou rovněž imunní vůči zneužívání moci.

České prostředí není výjimkou. I zde se opakovaně ukazuje, že instituce mají tendenci chránit samy sebe – ať už jde o církevní kauzy nebo o případy, kdy se oběti marně domáhají spravedlnosti. Česká společnost má navíc silný sklon vnímat podobné příběhy jako „záležitost jiných zemí“, což vytváří falešný pocit bezpečnosti. Plně zveřejněný a zdokumentovaný Epsteinův spis by tuto iluzi narušil. Ukázal by, že mocenské struktury nejsou americkou specialitou, ale univerzálním rysem všech západních demokratických společností.

Plné odtajnění by také změnilo chápání aplikace spravedlnosti v prostoru veřejné moci a institucí. Ukázalo by, že spravedlnost není trest, ale proces nápravy, že moc není privilegium, ale potenciální riziko – rovněž, že instituce nejsou bezchybnou autoritou, ale i těmi, kdo mohou selhat.

Transparentní vyšetření celé kauzy by neznamenalo jen zveřejnění jmen či kompromitujících detailů – změnilo by i způsob, jakým chápeme veřejnou moc a instituce v západních demokraciích. Ukázalo by, že Epstein nebyl výjimkou, ale symptomem. A také, že největší skandál 21. století není pouze o jednotlivci, ale o systému, který umožnil, aby zneužívání trvalo velmi mnoho let.