Milion chvilek pro diktaturu

Lidé demonstrující proti vládě mají určitý výklad slova demokracie. V jejich pojetí zde demokracie není od toho, aby omezovala veřejnou moc a stanovovala jí zákonné mantinely tak, aby politika neoprávněně a zbytečně nezasahovala lidem do životů a do jejich soukromí.

V pojetí demonstrantů je demokracie přesným opakem. Je způsobem, jak politickou cestou, případně následně i politicky zdůvodněným násilím dosáhnout nějakého ideálního stavu, a to právě tím, že jednotlivce bude státní moc k něčemu nutit a zasahovat tím i do jeho privátní sféry.

Demonstranti se tím pádem nesoustředí na ústavní pravidla vedoucí k omezení moci státu, ale naopak se (byť i nevědomě) zaměřují na otázku, kdo má politickou moc držet. Takový přístup je ovšem základem diktatury.

Ve jménu demokracie totiž demonstranti ve skutečnosti říkají, že férově a demokraticky zvolená vláda má být neústavní cestou odstavena, a to jen proto, že se demonstrantům (jakkoliv početně omezeným, avšak mediálně zviditelněným) vládní názory nejen z politického ale zejména morálního hlediska nelíbí.

Dle demonstrujících tedy vlastně existuje výlučně jedna skupina občanů oprávněná držet moc a tato skupina má údajně také oprávnění říkat, jak být „správně“ svobodným. Právě takové myšlení se skrývá za často používanou frázi „Nemáme nic proti demokratické diskusi, ale jen když je vedena čestně a bez dezinformací“. Tento výrok v reálu znamená, že demokratický je pouze ten názor, který demonstranti za demokratický uznají. Připomíná to tezi komunistického cenzora z filmu „Nejistá sezóna“, dle něhož má být satira pozitivní a konstruktivní, přičemž mu Zdeněk Svěrák (dnes však patrně nevědomě podporující ony cenzory) opáčí, že ve spojení těchto slov je něco neřešitelného ….

Svůj domnělý nárok na moc tak demonstranti neopírají o ústavní pravidla, ale o neurčité pojmy, jako jsou pravda nebo zmíněná morálka, které přitom v politice vůbec nic neznamenají. Známe snad politika, který prohlašuje, že lže nebo je nemorální? Pravda a morálka jsou ale přesto pojmy náležitě vášnivé a romantické, a také z toho důvodu demonstranty podporuje tolik umělců.

Aktuální vládu a její voliče berou demonstranti jako škodlivý až téměř zločinný element, který brání jejich lidskému rozletu a dosažení „jejich“ skutečné svobody. Pouze pokud se tento škodlivý element (nepřítel demokracie) odstraní, dosáhneme ideálního stavu, v němž se všichni budeme cítit svobodně.  

Tento dokonalý stav existující však pouze v představě demonstrantů a teoretizujících intelektuálů, kteří je vedou, je přitom nutné neustále hájit, přibližovat se k němu, bojovat za něj tak, aby se nepřítel opětovně nedostal k moci.

Proto se všichni následně budou muset chtě, nechtě na společném boji podílet, neboť jenom tento boj nám zaručí svobodu. Řeči plukovníka Otakara Foltýna o tom, že každý musí znovu (!) převzít povinnosti ve prospěch celku včetně opětovné povinnosti odvodní, jsou výmluvným dokladem tohoto myšlení, kterým se vracíme před r. 1989 a k tomu, že nám politikové říkali, co je nutné konat.

Jak naložit se svým vlastním životem už tedy není věcí jednotlivce, ale politiky, kdy tvůrci takové politiky měli na počátku ústa plná svobody.

Nápisy na branách nacistických koncentráků nebo sovětských gulagů o tom, že práce osvobozuje či je hrdinstvím, nejsou v tomto směru čistě náhodnou podobností. Zdánlivá absurdnost, kdy vstup do továrny na smrt byl „zdoben“ nápisem obsahujícím slovo „svoboda“, zde naráz dostává smysl.

Ve chvíli, kdy morálně zdatný člověk musí za svoji svobodu a morálku neustále bojovat, se totiž svoboda stává povinností a povinnosti jsou falešně vydávány za práva.

V tomto pojetí přestává být důležité, jak konkrétně a procedurálně ústava svobodu garantuje, jak vymezuje její hranice, nebo jak stanovuje možnosti veřejné moci svobodu omezit a k jakým ústavně legitimním cílům.

Svoboda a spolu s ní demokracie se naproti tomu samy o sobě stávají cílem, k němuž se máme přibližovat jakýmikoli prostředky, které demonstranti proti vládě (ale i soudy, nevolená mainstreamová média nebo již zmínění intelektuálové v médiích dostávající přednost před zvolenými politiky) budou považovat za vhodné a potřebné.

Toto dosahování „svobody“ všemožnými prostředky budou mocní cestou ukládaných povinností připraveni vynucovat případně i proti vůli soukromých osob. Navíc nikoliv na základě demokraticky schváleného zákona, ale jen na základě „vůle“ těch domněle správných opřené o mlhavou morálku, pod kterou si lze představit cokoliv.

Právě zde je odpověď na otázku, proč se s takovou snadností chápe v moderní dějinách diktatura moci. Obrací totiž role. Ukazuje na nepřítele, kterého je v zájmu dobra nutné odstranit, zatímco skutečným nebezpečím jsou právě tito „kazatelé“.

Také ve třicátých letech fašisté sami sebe považovali za zachránce demokracie a nebezpečí viděli na východě. Komunisté toto vyprávěni z pohledu světových stran následně obrátili, fasádně obměnili pojmy, ale podstata jejich verze příběhu zůstala zcela stejná.

A s ohledem na výše uvedené faktory se jak fašistická, tak bolševická argumentace jevila v dané době elitám i širokým masám jako zcela důvěryhodná.

Závěrem lze nabídnout další analogii, nyní znovu filmovou. A sice s kultovní komedií „Jáchyme, hoď ho stroje“, kde se v závěrečné scéně nakonec ukáže, že ten, kdo chtěl chránit před blázny, je tím největším bláznem a je nejvíce nebezpečný.