Proč miluju podzim

Dřív jsem ho nesnášela. Ale dřív, to bylo, když jsem byla malá a viděla jen to, co člověk chce vidět. Věci, kterých si každý všimne jako první a už se nezaobírá těmi ostatními. Téměř každý podzim nenávidí. Léto končí, ochlazuje se, často prší, všechno je šedivé. Ale mně to nevadí. Chladné sychravé počasí znamená lenošení a pohodu doma v teple při šálku čaje. Je to ideální doba na rozjímání, odpočinek, poslech hudby, zapálení vonných svíček, četbu knihy, zhlédnutí filmu a vytvoření příjemné atmosféry v rodinném kruhu.
Podzimní příroda pro mě představuje souhru dokonalosti a jakési melancholie, která mě vždy donutí nezabývat se povrchními problémy každodennosti, ale zamyslet se nad skutečnými hodnotami života.
Vůně vzduchu po dešti, barevné listí padající na cesty a vánek pohrávající si s ním, nažloutlá suchá tráva, ranní mlha, kouř vycházející z komínů, sluneční paprsky snažící se proniknout mezi šedivými mračny, ptáci odlétající do teplých krajin a v noci jen nádherné ticho, sem tam zvuk větru a hvězdy…
Podzim je šedý a zároveň barevný, smutný, ale i veselý. Každý ho vnímá jinak. Člověk by měl ale vědět, že i to, co se zdá být na první pohled pesimistické a ne příliš lákavé, může být svým způsobem také krásné. A netýká se to jen ročních období a přírody, ale všech věcí, jež lze jakkoliv hodnotit. Především tedy nás, lidí. Právě podzim mi vždy napoví a poskytne nespočet podnětů k tomu, abych si uvědomila, kam až často sahá lidská hloupost…