Poprvé u moře

Anotace: Snad je to spíše líčení než úvaha, ale to mi jistě odpustíte :P

Tenkrát mi bylo deset let. Byla jsem ještě špunt a nedokázala jsem tolik vnímat okolní svět. Ale přesto zůstala v mé paměti jedna vzpomínka, která je silnější než ostatní. Je to vzpomínka na moře. Na ten jiný a tajemný svět se spoustou krás a překvapení. Pojďte si se mnou udělat malý výlet do mých vzpomínek a nechte se pohltit atmosférou, která vládla na španělském pobřeží před sedmi lety.
Když náš autobus přejel španělské hranice, netušila jsem to. Kvůli nevolnosti, se kterou jsem se potýkala celou cestu, jsem raději spala. Bylo pro mě tedy překvapením probudit se do krásného, teplého a prosluněného rána. Bylo mi oznámeno, že jsme již ve Španělsku a čeká nás ještě pár kilometrů cesty. Zívla jsem, a přestože jsem se moc nevyspala, vmžiku jsem byla čilá. Probudily mne sluneční paprsky, ale také nová a neznámá krajina s naprosto odlišnou atmosférou. Ulice Španělska byly prázdné. Kolem silnice stály menší i větší domky, měly zatažené žaluzie a zdálo se, že život zde právě utichl. Líbil se mi ten klid a snažila jsem se ho do sebe vstřebat. Podařilo se mi na chvíli zamhouřit oči. Když jsem se opět vzbudila, byli jsme již před hotelem. Ubytovali jsme se a vypravili se snad k největší atrakci, jaká na téhle dovolené mohla být – k moři.
Moře bylo úžasné. Již zdálky se vzduchem nesla jeho zvláštní vůně. Vzduch nasával mořskou vlhkost, stával se chladnějším a svěžím, což jsem v parném dni oceňovala. Vdechovala jsem, co nejvíce to šlo, blahodárnou plynnou směs a nechtě přivírala oči v blaženém pocitu. A pak jsem se chodidly poprvé dotkla písku. Byl horký a pálil do bříšek prstů. Otevřela jsem oči. To, co jsem uviděla, mi na chvíli vyrazilo dech. Přede mnou se rozkládala obrovská plocha, která se zdála být nekonečnou. Ale opravdu, nikde nekončila. Její blankytná modř se vlévala do nebeské modré a společně tvořily tyto dvě barvy pozoruhodný obraz. Zalapala jsem po dechu, několikrát mrkla a vychutnávala dál tu krásu. Mé oči se chtěly co nejvíce opojit přehnanou nádherou moře. Nejistě jsem udělala krok dopředu. Písek se začal prosívat mezi mými prsty. Příjemně to lechtalo. Udělala jsem pár pomalých kroků. Po chvíli už jsem však nevydržela jít v klidu. Musela jsem se rozběhnout blíž k moři. Lákalo mne a vábilo. Přiběhla jsem až k místu, kde vlny hladily písek. Byly to drobné a bezpečné vlnky. I ony zpívaly svou nejkrásnější píseň a přiváděly mě do transu. Podlehla jsem jim okamžitě. Bez ostychu jsem k nim natáhla ruku a lehce se jich dotkla. Bez zaváhání mne pohladily. Bylo to tak něžné a citlivé pohlazení. Do té doby jsem nevěřila, že by příroda něco takového dokázala. Ale v ten okamžik jsem tam byla a stala se svědkem toho, že je to možné. Nechala jsem slanou modrou vodu, aby si hrála s mou dlaní a užívala si tu chvíli splynutí. Pak jsem vstala, našla souhlas v matčiných očích a ponořila se do moře celá. Šla jsem opatrně, vychutnávala si každý krůček. Vnímala jsem jemné kamínky tlačící do mých nohou, cítila jsem mírný odpor vody, když se mé tělo nořilo hlouběji a hlouběji pod její hladinu. Nakonec jsem tam stála sama. Rozhlížela jsem se po celé pláži, která ještě byla poloprázdná. Vnímala jsem odlesky slunečních paprsků, které se rozutekly po celé mořské hladině. A já byla uprostřed toho všeho. Když bylo objetí vody moc chladivé, vynořila jsem se a pro změnu si na chvíli užívala hřejivých slunečních paprsků. První setkání s mořem na mě udělalo dojem.
Moře jsem za těch sedm dní potkala ještě mnohokrát. Pokaždé bylo jiné. Někdy klidné, někdy rozbouřené, jednou studené jako čepel nože, jindy objetí jeho rukou nádherně hřálo. Moře mi bylo dobrým společníkem. Ukázalo mi mnohé krásy přírody, ať už to byly mušle z jeho nitra vyvržené na pláži nebo přírodní mola, která omývalo ze všech stran. Přírodní mola pro mě představovala velkou neznámou. Neodvážila jsem se po nich projít, jen jsem je pozorovala z dálky. Tvořilo je mnoho velkých světlých kamenů, do kterých v pravidelných intervalech narážely vlny a rozbíjely se o ně jako o mohutné skály. Lákalo mne zažít to na vlastní kůži – pocítit rozechvění kamene při nárazu vlny, ucítit na chodidlech chladivý dotek několika odražených kapek, mít strach z pádu. Vyšplhala jsem se na kameny a kráčela po nich až k samotnému konci mola. Má přání se splnila. Kameny byly mokré a kluzké, musela jsem být opravdu opatrná, abych nespadla. Našlapovala jsem pomalu, klidně a měkce. Nakonec jsem se přece jen dostala na vytoužený okraj. Stála jsem tam uprostřed moře s větrem ve vlasech a na vratkých nohou. Tomuhle říkám svoboda. Byl to nádherný pocit volnosti. Měla jsem chuť zakřičet. Neudělala jsem to. Ale uvnitř mě to vřelo. Uklidnění přišlo až při návratu. Stála jsem nohama pevně na zemi a cítila se jako nový člověk, který našel novou lásku.
Zamilovala jsem se do Španělska jako takového. Měla jsem tu možnost poznat ho mnohem lépe, než jsem si myslela. Poznala jsem jeho zvyky, kulturu a životní styl. A to nejen na pláži. Stačilo jít se projít po městě. Přes den bylo všude mrtvo. Lidé byli schovaní, zalezlí doma a zřejmě spali. Na ulicích nebylo ani jedno dítě, jen sem tam se mihnul někdo, kdo venčil psa. Vše se změnilo, když na hodinách odbila šestá hodina. Ulice se plnily, děti si hrály na prolézačkách, většina krámků otevřela, promenády byly plné lidí. Nedivím se. Španělsko v noci – to je nádhera. Tmavá obloha posetá hvězdami, svěží vzduch a šplouchání moře jsou doplněné o ruch městského života, světla lodí v přístavu, smích a akci. Jeden den v týdnu se konaly typické španělské trhy s množstvím ovoce, zeleniny, sýrů a nejrůznějšího zboží. Trhy byly protkány hlukem a vzrušením. Lidé do sebe vráželi, prali se u stánků o nejlepší kousek a nechávali volnou cestu svému temperamentu. Bylo to opravdu zábavné a zajímavé poznávat Španělsko.
Když jsme po sedmi dnech odjížděli domů – zpět do paneláku – cítila jsem jakousi nostalgii. Zdálo se mi, že opouštím starého přítele. Před odjezdem jsme naposledy šli na pláž, podívat se na moře. Nedotkla jsem se ho, neobjala ho ani se do něj celá neponořila – zdálo se mi, že loučení by pak bylo mnohem smutnější. Jen jsem se slzami v očích zašeptala tak tiše, jak jsem to uměla: „Sbohem, moře“ a někde v hloubi duše doufala, že se s ním znovu a brzy setkám.