Rozvrácenost vnímání

Teplo. Jen tričko. Cesta. Prašná cesta, ve které se pod úhlem zapadajícího slunce blyštěly kamínky. Tráva…hebká a svěží…zelená, svá Jak se v teplém podzimním vánku třepotala, ukazovala, jak nezávislá a nespoutaná je…
Hluk. Kouř a pach. Povyk na zastávce. Rozbité sklo, nedopalek od cigarety, který ze sebe vysílal malé, nehasnoucí jiskry. Roztrhaný jízdní řád. Posprejované zdi…
Listy všech odstínů a barev, mezi nimiž se chvílemi zablýsklo slunce. Slunce hřející u srdce. Mohutné, a přitom tak bezbranné, kmeny s jejich korunami se tyčily k nebi a podpíraly jeho azurově modrou klenbu. Ráj. Ráj na Zemi…
Okradené paní stékají tristní slzy plné žalu a neštěstí. Trpké úsměvy se zubily z volebních billboardů. Vztek, nenávist, nenávist k nevinným. Žádná slova lásky nebo pochvaly či uznání. Jen vztek, arogance a ignorace…Ostatní lidé, ti, jenž druhé naznají, jakoby neexistovali, jakoby byli jen vzduch bez citů a rozumu…,, Mnou vchází se do trýznivého města, mnou vchází se do věčné bolesti…“
Protáhlé stíny naznačovaly, že čas se krátí…Ráj odchází, ale podsvětí nepřestává…roste…