Když moc přemýšlíme…

Anotace: Někdy prostě moc přemýšlíme... o ničem, o tom co bylo, o tom co bude, i o tom by mohlo být... a když tě taková nálada přepadne, stačí k napsání takové blbosti i pohled ze školního okna na starý strom...

„Jak listy překrásně na podzim umírají.“ Cyrano z Bergeracu

Starý javor stojící na kraji sadu, obyčejný, nevýrazný, jen jeden z mnoha. Listí, dříve zelené a plné sil, teď jsou z něj jen mrtvé, seschlé skořápky… Mění se pomalu, nenápadně, jako se den střídá s nocí, jako se léto střídá s podzimem. Snáší se k zemi. Jako když lehké děvy svlékají svůj šat. Svůdně, zkušeně…. A přeci tak nějak chladně, neosobně. V chumlech, jako baletky ladně kroužící po podiu, klesají na vlnách mrazivého ranního dechu přírody, jako loď unášená šumějícím mořem. Zůstal po nich jen obnažený kmen, nahé tělo vydané supům na pospas. Starý, smutný…smířený? Čeká… až s blížící se zimou bílá sněhová pokrývka přikryje odhalené větve, chvějící se ve větru… bojí se? … zkroucené útrapami, jako úponky strachu, snažící se zachytit naše srdce a stáhnout jej do světa běsu a nočních můr. Šeptají si mezi sebou pradávná tajemství, o smyslu života, o naději, vzpomínky, jež byly dávno zapomenuty…

Stojí o samotě, bokem od ostatních, jako stoletý svědek, bědující nad prohýřeným životem nás smrtelníků, nad přetvářkami a lživými tvrzeními, nad zlobou ukrytou za milým úsměvem a rádoby lítostí, jež nazýváme lidskostí, která však není nic jiného než výsměchem cizímu neštěstí… a prosící Boha o smilování… I nebe pláče, ale jako by už nemělo sílu ronit své slzné perly. Mrholí…. Mlžná oblaka smutku jako jedovatý plyn zahalila celé prostranství do svého šedavého pláště. Je podzim, skoro zima. Černé siluety ptáků v pozadí jen přidávají celému výjevu na ponurosti. Vrány… možná havrani, možná jsou to jen poslední vlaštovčí opozdilci.

Věří? Je stejně bláhový jako lidská společnost? Věří ve vítězství dobra? V „bílý“ svět? Doufá? V lepší zítřky? Nebo jen v rychlý konec? Viděl tolik hanebných činů, zažil tolik bolesti a utrpení, tolik podvedených milujících, tolik mladých lidí, jež se rozhodli dobrovolně se vším skončit, tolik hádek a prolité krve, viděl tolik smrti… Pro těch pár tajně ukořistěných polibků a zakázaných objetí… Snad v létě, kdy se naše drahé ratolesti rozeběhnou ven, kdy je vede zvědavost a touha po poznání, nechápaje problémy dospělých a krajem se rozezvučí dětský smích a štěbetání, pak snad pociťuje jakýsi závan radosti, pocit euforie a nevysvětlitelného optimismu, který končí s příchodem tmy.

Závidí? Slunci, jeho víru… jeho sílu… Ví, že je jeho cesta marná, ví, že skončí stejně neúspěšně jako ty předešlé, přesto se každé ráno znovu vyhoupne na obzor v rudém moři úsvitu, den za dnem, rok za rokem… už přes čtyři a půl miliardy let… s novou dávkou nadějí započne cestu po obyčejné smrtelníky nedosažitelné domovině Pánově, snažící se svou zlatavou náručí obejmout každé chladné srdce, aby se s chýlícím dnem odebralo zkoušet štěstí i na druhé straně naší modrozelené, umírající planety…. Ptákům, jejich svobodu, jejich volnost…. Nenucenost, s jakou vítají nový den svým zpěvem, jako bezdomovec, jež děkuje za přežitou noc a proklíná tu následující. Přirozenost, s jakou proplouvají svými drobnými tělíčky prostorem nad naším utrpením, jako vlaštovka z papíru, hozená malou dívenkou z okna blázince. Lehkost, s jakou nechávají silné větrné prsty čechrat svá pera a napínat křídla, osamocený námořník na své plachetnici křižující divoké vlny oceánu.