každý ráno, když vstanu pořádně si umyju ruce..

Anotace: .....i když sem o tom nechtěla psát... musela sem.. i když to není nejpovedenější...

voníš jako prošlý vzpomínky
jako vykouřená cigareta a černý svědomí
jako chybná rozhodnutí a flaška rumu
já šla k tobě domů
já si koleduju..

 

jsi filozof k pohledání
hráč podle pravidel anarchie
sobec a alkoholik

 

musím se smát

 

Co s ženou udělá žárlivost?

láska?

špatný dětství?
alkoholismus otce?
nízký sebevědomí?
osamělost?
chlap?

 

tak přesně tady, tady se holky perou pěkně z vostra a není to hustý ani trochu
tady ze žalu člověk lže sám sobě, protože je to jednodušší, než si přiznat vlastní osamělost a odmítnutí
tady se hraje na city a ví se naprosto přesně, kdy přidat nebo ubrat plyn, správný načasování hraje prim

 

jop, na všechno řikala jop a měla rudý rty a dlouhý vlasy umytý tím drahým šampónem, kterej bych si já v životě nekoupila
vypadala na třináct, jako lolitka a z každýho poru jejího oprsenýho tělo vyzařovalo cosi..jakoby to říkalo "holky fakt nemám ráda"
usmívala se na všechny vukol tím svým blazeovaným úsměvem
tolik odlišnym od jejího vyšinutýho výrazu a vykulenejch očí o pár hodin dál v příběhu
o pár stupňů víc pod nulou, tou dobou co mi začli mrznout ruce i nohy a souhlasila jsem, páč u tebe bylo teplo

 

 

 

 

přeskočilo to
v hlavě mi znělo, díky týhle krávě budeš plešatá a ona nechtěla pustit
držela moje vlasy a křičela "vyber si, tak si vyber!!"
herecký výkon nervového zhroucení, možná dostala i honorář, možná od něj dostane i svatozář, možná od něj dostane..
až si ji bude chovat jako malou holčičku na klíně, chovat jako svýho malýho závislýho cvoka
i když ji nikdy nic neslíbil, i když ji tisíckrat říkal mám tě rád a líbal ji u toho na čelo, jen jako kamarádku

 

 

 

zatmnělo se mi a poprvý mě napadlo, zabiju člověka za to, že mě ponížil, jako nikdo...za to, že se mnou nejednal jako nikdy nikdo, co když ji tu ve vzteku zabiju
ležela na zemi, já na ní držíc ji za vlasy a ona křičela, ať ji pustím
tak sem ji pustila a ponechala si svobodu i příčetnost
ona pořád mluvila a křičela a koulela očima a v mých očích se snižovala tím hlouběji, jak se snažila ponížit mě
viděla sem ji rejt držkou v betoně a ta představa mě ovládala jako ..jako jí ...jako láska?
nemůže za to.. čí je to vina? jeho? moje? ..je to jen její očekávání..

 

 

 

"ty k tomu nic neřekneš, podívej se co s ní dělá, to že tě miluje..ty si s ní jen hraješ"
a tys ryl botou do zrmzlý hlíny a mlčel..

 

a já odešla a modlila sem se, abych se už nevrátila..sem přece jenom žena..