Opuštěné srdce

Anotace: Chtěl jsem sepsat kratičkou úvahu. Rád bych vyvolal diskuzi, avšak zde na to asi nebude prostor. V případě pravopisných chyb se hluboce a pokorně omlouvám.

Byť jen na tu chvilku, na těch pár dní, přesto mě ve svém srdci opustila. Její srdce si v tu chvíli nevzpomnělo na mou existenci a na to, že ji miluji. A věděla, že ji miluji. Proč bych tedy měl mít jistotu, že v jejím srdci jsem nyní? Stále, ačkoliv teď vše už lépe zvládám nežli dříve a srdce bol trochu ustál, tak stále cítím, že jsem opuštěný. I když je vedle mě, cítím, že jsem sám. Proč? Když mě pohladí po tváři jednou za čas, tak na tu chvíli mé srdce pookřeje a přesto po pár hodinách jsem zase nesvůj? Proč se stále ptám sám sebe proč? Člověk dělá chyby. Podotýkám, že každý dělá v životě chyby, avšak tahle záležitost by byla lépe odpustitelná, kdyby mé srdce bylo přesvědčené o tom, že její srdce je naplněno čistotou lásky ke mě. Avšak já tomu nevěřím. Po těch pár dnech nezapomněla na své skutky, ale její srdce nezapomnělo ani pro koho ve skutečnosti na tu chvíli tlouklo. Chtěla vědět, zajímala se hluboce o jiného muže. Ptala se vesmíru, zda jsou byť jen malé šance, aby s ním mohla zůstat nebo něco víc s ním mít. Kdyby se neptala, nezajímala by se o něj. A to vše se odehrávalo opakovaně. Její srdce se přeci nemůže přepnout do rytmu toho mého. Nebo to snad jde? Ačkoliv vše padá na její hlavu, převážně jsem to já, kdo je opovrženíhodný.
Nicméně nepíšu zde za účelem odsuzovat, neboť na to dle mého názoru nikdo nemá právo. I když to děláme... a já sakra taky. Odsuzuji druhé, ale kdo jsem, abych soudil? Ne a ne se tohoto nešvaru zbavit. Jak jsem se vlastně o všem výše popsaném dozvěděl? Popravdě, to je to, za co jsem opovrženíhodný. Naboural jsem se do její soukromé konverzace s kamarádkami a věštci karet na internetu. Nechal si poradit a nebo si nechal pomoci jinou zkušenější osobou. Viděl jsem co píše. Ano, je to odporné a i já se za to stále nenávidím. Dokonce mnozí tvrdí, že by o nevěře nechtěli vědět. Ale po pravdě já nejsem ten typ člověka, který nad vším mávne rukou, když něco tuší, zaznamenává změny chování u toho koho miluje a vidí mu na očích lež. Jak se dá u člověka poznat lež? Nedokážu to vysvětlit, ale na mé partnerce jsem to prostě v tu chvíli poznal.Už při podezření jsem se cítil pod obrovským nátlakem a svírala mne nesnesitelná bolest na hrudi. Ta bolest s tlukotem srdce pokaždé, když jsem jen přešel z místnosti do místnosti, kde má žena seděla a psala si s někým na mobilu a pokaždé s mobilem ucukla, abych konverzaci nespatřil. Tohle všechno se ve mne negativně nikoliv pomalu, ale velmi rychle hromadilo. Pokaždé, když jsem byl takto v útrapách, chodil jsem z místnosti do místnosti a popravdě jsem ani netušil jak se tvářím. Pořád jsem si říkal, co mám dělat? Nakonec mé vnitřní já volalo po vysvětlení. A to vysvětlení jsem si nakonec přečetl. Ihned co mé oči spatřili řádky, rozbušilo se mi tempem srdce, motala se mi hlava a s úzkostí jsem uvnitř křičel bolestí. Navíc jsem sám sebe neustále vnitřně upozorňoval, abych mé ženě neříkal, že všechno vím. Přesto jsem to nevydržel a nakonec ji vše vyklopil. Nedokázal jsem to v sobě udržet. Nedokážu ji ani dlouho lhát, vždy vše hned vyklopím.
Netuším, co cítila, když jsem ji to řekl, ale reagovala slovy: " Jak ses mi dostal na účet" ??!!! Byl jsem skutečně opovrženíhodný. Přesně tak se na mne také dívala. S nenávistným pohledem na mne koukala, zkřivila ústa a odešla na chvíli do jiné místnosti. Popravdě jsme před sebou nikdy tajemství neměli a já po ničem ani nepátral. Teprve, jakmile nastaly u ní změny a začala neustále něco skrývat. Ještě nedávno mi řekla, že její kolegyně z práce tvrdí, že o nevěře by určitě vědět nechtěli, že je pro ně hlavní, když se za nimi chlap vrátí domů. Takže nevěru schvalují, pokud se o ní druhý nedozví? Nebo jak to mám chápat? A co má žena? Ta to taky schvaluje? Kdybych po ničem nepátral, žil bych v nevědomosti a přesto bych tušil. Vím jistě, že by mě to užralo k smrti. Ještě před tím, než jsem začal pátrat, díval jsem se ji do očí a ptal jsem se ji na konkrétní věci. V jejich očích jsem však viděl lež. Občas se zasmála nad tím, jak přemýšlím, ale popravdě v tom úsměšku jsem viděl strach a sarkasmus. Co se to s tou společností stalo? To jsem snad jediný, který ctí manželství? Copak všichni touží po neupřímném vztahu a lži? Cožpak u všech ochladla srdce a zesílily zvířecí pudy? To je ta společnost tak zkažená, nebo já tak moc staromódní či hloupý?

Na závěr bych chtěl však říct, že odpustit by se mělo, ale pouze tehdy, pokud víme uvnitř sebe, že ten, kterému odpouštíme o to vůbec stojí. A dále pravím, že jsem se v podstatě vytrestal za to, co jsem i já udělal, nicméně prozření je v životě někdy důležité.