Omluva; smutek existuje

Vždycky jsem měl ubrečený kluky za skrytý homosexuály. A asi jsem neměl rád ani smutný holky. Smutný lidi nás všechny serou, co si budem. Jenže teď mě to dohnalo, a i já zjistil, že můžete bejt tak smutný, že to může bolet.

A tak se omlouvám všem lidem, na který jsem kdy byl protivnej, když byli smutní. Všem kámošum, kterejm jsem říkal, že jsou “zkurvený princezny”, když jim nebylo dobře.

A teď tu ležim.. a všechno si to uvědomuju. Přišel jsem domu, všechno pozhasínal, skočil do postele a snažil se usnout. Nechtěl jsem se ani hnout. Prostě si lehnout, a usnout. 

Jenže to nejde, a tak se snažím na ní alespoň nemyslet.. to ale nejde. Zkoušel jsem myslet na složitý věci, na hlasitý věci, na blbosti.. dokonce jsem zkoušel i nemyslet.. ale prostě to nejde. 

A nikdy by mě nenapadlo, že ze smutku se i blbě dejchá. Hodně ztěžka. Jako bych měl plíce stažený páskou..

Láska bolí buzny, a čas to neodnese, jenom trochu rozfouká..