Skutečnost a proč se o ní mlčí

Anotace: Skutečností je to, čemu věříme ? Tak pozbývá smyslu o ní psát. Kdybych tomu zcela rozuměl, nepsal bych to.

O určitých věcech poslední dlouhé roky mlčím. Kdyby snad bylo s kým o nich nějak produktivně rozmlouvat, určitě bych to alespoň zkusil. Jenže, ono není. Občas mě ale nakopne a podráždí když narazím někde na takový popis skutečnosti spojený s takovým vyjadřováním, který ta skutečnost moje nemůže vystát. Asi tak bych to popsal a není těžké pochopit, co tím myslím.

Člověk se nikdy nedozví skutečnou objektivní pravdu, její existence je totiž relativní a kdyby jsme se pustili do její definice, je docela dost možné, že by jsme její existenci vyloučili. Samotný akt vnímání a pozorování nutně zkresluje a tak nikdy nemůžeme zaznamenat, jak je cokoliv ve skutečnosti. Můžeme si snad představit, že mimo nás se ta skutečnost nachází, že to co se snažíme poznat existuje a zcela teoreticky by se to dalo objektivně poznat. Jenže, už tato představa, už představa popisu, už představa jak mimo vás někde něco je (příklad - vy sedíte a před vámi je monitor) je zkreslující a pravdivá jen pro vás.

Na základě čeho jste k této představě došli? Dokážete si představit něco, tak aby to nebylo ovlivněno vašimi zkušenostmi? Představa = vaše mysl pracuje s vašimi zkušenostmi, s materiálem, který je ve vás. Né s tím který je tam venku, ale jen s tím ve vás. Pokud toto chápete a souhlasíte s tím, pak také pochopíte, proč lze označit objektivní skutečnost za neexistující.

Ještě nikdo na světě neviděl strom jinak, než svýma očima. Fotografie i videozáznam pracují podobně jako naše oči. A i kdyby ne, my se nakonec na to video stejně podíváme a skutečnost? V tu chvíli se opět vypaří. Nikdo strom nevnímal jinak než svými smysly. Nikdo neví, co to strom opravdu je. Navíc, my nedisponujeme všemi smysly. Není těžké si představit, že na světě může existovat nekonečné množství smyslů. Nekonečné množství rozměrů, nekonečné množství způsobů, jak cokoliv vnímat. Nekonečné množství projevů existence. Třeba nám ten nejdůležitější smysl chybí a my proto nikdy strom nepochopíme.

Nepochopíme? To je další citadela relativity.

Prostě, jednoduše a nesmírně složitě, nikdy se ani nedozvíme zda ten svět venku je, zda je na něm eště jiná živá bytost... Po celou dobu své existence jsem zajatcem svých smyslů. Hmota, odsouzená k tomu být ovlivňována vjemy svých nicotných smyslů. Skála uprostřed moře, kterou okolní svět formuje podle svého proudu. A jediná co ona vnímá jsou změny jejího tvaru, jak se drolí a rozpadá, jak se jí dotýká voda. Nikdy nevystrčí ani malinkou kamennou ručičku, aby s ní začvachtala v tom oceánu a mohla alespoň říct "jé to je vlhkýýý". Vždy jen pasivně přijímá informace.

Jak by asi vypadalo pro změnu takové aktivní zkoumání reality? Člověk by přinejmenším musel překonat tu skálu kterou je, nenechat na sebe šplouchat vlnky ale naopak, vrhnout se do nich tak, jak mu tělo nedovoluje. Bohužel, ve chvíli kdy je do takového zkoumání zapojen mozek, jedná se opět a pouze o pasivní vnímání. Nevím o tom, že by mozek dokázal vytvářet mysl nezávisle na paměti, tělesných vjemech atd. Od toho by byl osvobozen asi jen, když by už mozkem nebyl, tedy skála by už v moři nebyla. Pokud ale nejsme víc než ta skála, víc než tělo, potom je to celé nerealizovatelné. A mluvit o těchto věcech tedy zbytečné. Snad jen že to některé mozky uspokojuje :)

------------------

Asi vás potom nepřekvapí, když se pousměju nad výzkumy typu hledání mimozemských civilizací, kdy člověk nehledá nic jiného než zase sám sebe. Civilizace která by s námi komunikovala nemůže být vyspělejší než ta naše, neboť to by věděla, že komunikace nemá smysl. Jediné co lidstvo ve vesmíru najde jsou podobně omezená stvoření jako jsme my sami, a proto nám nepřinesou nic, než co si přinášíme my sami. Máte se na co těšit pozemšťané!

Už dlouho mám podezření, že žebříček vyspělosti je zcela opačný, než se obecně myslí.

--- Pokud tedy vyspělost měříme podle jediné hodnoty, kterou bych se troufal nazvat objektivní - schopnost dosáhnout toho, čeho se pokoušíme dosáhnout. ---

Tento žebříček začíná hezky dole mnou, pak ženami, muži, potom následují různá zvířata, zvířátka, hmyz, mrtvá hmota a nic.

Ta nejvyspělejší civilizace nás tedy vlastně obklopuje, je jí plný vesmír a přesně tak jak se naši vědci obávají - nepodaří se nám s ní navázat kontakt. Oni hledají inteligentní život tak jak ho známe my a právě ten nás drží na pozici ubožáka vesmíru.