O tom, jak jsme se přestali dívat

Anotace: O tom, jak jsme se přestali dívat

O tom, jak jsme se přestali dívat

Je to zvláštní, ale když je člověk dlouho v něčí přítomnosti (nebo i v přítomnosti nějaké věci), tato přítomnost mu zevšední. Chtěl bych jen nadhodit pár myšlenek a příkladů, kdy se tak děje.

Začnu u něčeho tak nudného a nezajímavého jako je celý tento svět a lidé, kteří na něm žijí. Ano, nudný a nezajímavý, protože jsme ztratili schopnost vnímat a schopnost dívat se. Je to jako s mužem, který má krásnou ženu. Po mnoha letech mu zevšední a připadá mu jako kámen, který ho táhne do hlubin. Muži, kteří tuto ženu vidí poprvé, jsou však uchváceni její krásou, pozorují ji a tiše tomuto muži závidí. On však nic nechápe, neboť už tuto schopnost kdesi na cestě života zapomněl. Nechal ji daleko za sebou. Tak je to mnohdy i s námi. V okamžiku narození je pro nás vše nové, zajímavé. Objevujeme, radujeme se, mnohdy jsme udivení. Pak se to vše začíná pomalu vytrácet. Pod nánosem šedivých školních a pracovních dnů je udušena naše radost a láska. Televizní tlachy utápějí poslední zbytky odporu, které máme v našem nitru a perfektní těla ženských „star“ ukazují, že život je jen o tom zalíbit se a být obdivován. Člověk zapomněl na to, co je podstatné a zabředl do sraček všelijakých hloupostí, které již nedokáže opustit.

Já tomu říkám zázrak. Ano, zázrak! Zázrak je celý tento svět. Zázrak jsem já i ty. Když se podívám na své tělo, jsem vždy udivený. Jak to vše bezvadně a dokonale funguje. Jak každý den ve svém nitru a ve svém myšlení objevuji něco nového, něco neznámého, něco, o čem jsem až do nynějška nemě tušení. Když se ráno dívám na východ slunce nebo ho večer pozoruji při západu, rozhlížím se, ale za okny domů nevidím jedinou tvář, která by dělala totéž. A přitom je to něco nádherného a nevystižitelného slovy. Ta překrásná zář, ta rudá vlna vzteku, která se přelévá přes lány polí. Je to něco neskutečného. A přesto se nikdo nedívá. To spíše vidím blikající obrazovky televizorů ze zuřivě zataženými záclonami. Jsme otupělí. Žijeme ve světě, který skýtá nepřeberné množství krásy a dobrodružství. Místo toho, abychom se do něj vrhli plnými doušky, jsme jako vězňové, kterým někdo otevřel dveře cely a oni se přesto krčí v jějím rohu. Čekají. Čekáme i my. Ale na co? Až budeme staří a pochopíme, že život jsme měli prožít s intenzivní láskou? Až pochopíme, že jsme se měli více dívat a více obdivovat? Až zjistíme, že nejkrásnější bytost máme vedle sebe a každý večer vedle ní usínáme a vlastně o tom ani nevíme? Až nám konečně dojde, že práce a každodenní shon není vším? Že bylo potřeba najít si více okamžiků klidu a ztišení? Že možná bylo lepší sednout si na lavičku v parku a tiše naslouchat tomu nádhernému zpěvu ptáků než sedět u hlučícího rádia, které už posloucháme stejně jen ze zvyku?

Tento svět je zázrak. A já navrhuji, abychom udělali revoluci. Pojďme ven a dívejme se okolo sebe. Úplně vidím vaše tváře rozzářené štěstím. Vidím, jak se po nich rozlévá pokoj a klid. Vidím, jak uprostřed ulice roztahujete ruce a křičíte radostí, protože jste našli něco, co bylo dávno ztraceno. Když se budeme dívat my, začnou se dívat i druzí. Když se začnou dívat druzí, začnou se brzy dívat všichni. A jakmile se budou dívat všichni, pochopí, že nejsou žádné řetězy, ani žádná omezení, ani žádné cely. Celý tento svět je můj a tvůj, je náš a my jsme jedno. Až spadnou ty pomyslné řetězy, na ulice vyběhne nová generace. Generace lidí, kteří chápou, že žít má smysl jen tehdy, když obdivují tento svět, když se radují, když se milují, když si dávají první i poslední. Když se dokáží obětovat. Sebevražda je jen myšlenka těch, kteří ztratili srdce.

Těším se z tohoto světa, jásám a skáču radostí. Všechno je tady pro mě, bylo mi to dáno. A až to jednou skončí? Tak bude připraveno něco ještě mnohem krásnějšího, co si ani nedokážeme představit. Smrtí to nekončí, smrtí to začíná. Největší dobrodružství života.