Co jednou začíná, taky končí

Smrt,to je ta děsivá dáma s kosou v ruce. Rozmáchne se a plamínek našeho života náhle zahasne. Tiše čekáme, až pro nás příjde a vyzve nás k tanci.... Ano, tak to bylo dřív, lidé si užívali života dokud mohli, a když přišla ta dlouho očekavaná chvíle, tak si jen řekli: "No co, každý tam jednou musí."
Dnes se snaží každý mermomocí vymanit ze spáru smrti. Lekaři do nás někdy marně pumpují elektřinu, aby nám naběhlo znovu srdce. Nemocné a trpící lidi připojujeme na různé hadičky, jen abychom je udrželi při životě. Často prohráváme svůj marný boj a myslíme si, že je to zbytečné. Je to mu opravdu tak? Nebylo by lepší nechat člověka v klidu spočinout, ať pak netrpí, než ho všemocně držet trpícího při životě? Opravdu se musí každý jedinec zachraňovat? Víme, že by někteří nepřežili a naše lidská povaha nás nutí zachraňovat všechny...