Každý, ať je sebehorší si zaslouží trochu pozornosti

Anotace: Není to ani tak úvaha, jako jen vylíčení mého zážitku. Ale nevím kam jinam to dát, přijde mi, že do Povídek se to nehodí... Tak snad to případně omluvíte... Jinak jsem tu dívku potkala - jsou to dneska tři dny...

Přišla ke mně a mým kamarádkám nedávno jedna slečna. Mohlo jí být tak 25let, alespoň já bych jí na tnhle věk odhadla. Měla zrzavé vlasy, piercing v obočí a zelené oči, schované po černou linkou, přivírající se pod příslibem spánku. Pod příslibem, který nepřicházel, důsledkem toho byly kruhy pod očima. Přesto měla tahle dívka v tváři jistý výraz, nedokážu ho přesně popsat, ale byl pořád jakýmsi způsobem nevinný.
Její tělo - nejspíš by se hodilo říci třesoucí, ale ono takové nebylo. Cítila jsem, že je pořád mladé a silné. I přes všechny vpichy na předloktích...
V té dívce byla síla, sice schoulená na dně, zoufalá, překonaná něčím větším, ale pořád tam byla.
Po pruhovaným tričkem se jasně rýsovalo těhotné břicho. Dívka mohla být podle mých odhadů těhotná tak sedmým měsícem.
Ale teď se vraťme k oné situaci, kdy k nám dívka přistoupila. Přišla k nám s prosbou o cigaretu. A vypadala, že je tahle prosba pro ní každodenní záležitostí. Ano, zdá se to být dost nezvyklá žádost těhotné ženy.
Když dívala jsem se do jejích očí, utápěl se svět najednou v litrech vína, zmenšil se a už nebyl tak krásný. A přece když jsem se tam dívala, jako by mi všechno došlo. Jako by všechno dění začalo dávat smysl. Bylo to, jako bych zase zjistila, že svět se pořád točí... Byl to zvláštní pocit nejistoty okamžiku a vůbec, nejistoty celého našeho bytí. Byl to pocit, na který jen tak nezapomenete...
Asi ani pořádně nedokážu vysvětlit, jak moc a proč jsem litovala toho, že té dívce nemůžu pomoci - i když jen jednou cigaretou, kterou bych vlastně zabíjela ten nový život, dřímající v jejím břiše. Bylo mi strašně. To, že musím dívce říct, že žádné cigarety nemáme mi ubíralo síly.
Jak se znám, kdybych nějaké měla, asi bych jí je všechny dala, nemohla jsem vidět tu zoufalstvím zkrocenou sílu.
Na druhou stranu ve mně silně protestovalo svědomí - Nepomáhej jí, aby si zničila život, nenič život nový...
Ale něco ve mně to přemohlo a opravdu by jí i celou krabičku cigaret dalo...
"Ne, promiň. My žádný cigarety nemáme", vypravila jsem ze sebe. Později mě napadlo, že bych dívce dala nějaké peníze, aby si je mohla koupit sama, ale v tu chvíli jsem nebyl schopná vůbec nic udělat. Všechny pohyby byly zmrazené a já byla schopná jednom sledovat, jak ta dívka odchází k jiným lidem.
Když jsem ji viděla za chvíli, držela už v ruce láhev piva a někdo jí dokonce dal i cigaretu. Nebyla jsem z toho zrovna šťastná, ale část mě byla ráda, že tu dívku všichni nezavrhli.
Shodou okolností nastoupila do stejného autobusu. Dívala se z okna, občas krátce pohlédla na spolucestující a pak se nějakou dobu upřeně dívala na své břicho. Jednou rukou ho hladila a v druhé pořád pevně svírala teď už prázdnou láhev piva.
Naposledy jsem dívku viděla ve chvíli, kdy jsem vystupovala. Zrovna spala, opřená o sklo.

A od té doby o ní přemýšlím. Kam dojela? Vyhodil jí řidič autobusu? Co cítila, když cítila dítě v břiše, jak kope? Jak se dostala tam, kde je dneska? Má ta dívka nějaké cíle? Jaká je její představa o životě???
Opravdu bych měla dost otázek, a taky jsem se trochu bála, co se s tou dívkou stane... Nevím přesně proč, ale soucítila jsem s ní.
Jistě, mohla pro mě být jen dalším odstrašujícím případem, co mohou drogy, alkohol, cigarety a spousta dalších věcí způsobit... Mohla bych jí opovrhovat, říkat si, že takhle nikdy neskončím a představovat si sama sebe jako úspěšnou ženu s jistotami v rodině a v práci. Ale to by bylo docela omezené. Protože kdo ví, kam ho život jednou zavede? Sice svou cestu život ovlivňujeme výhradně my, ale stejně si nemůžete být jisti, jak se za pár let budete rozhodovat, jak se budete za pár let dívat na svět...
Mohla bych na tohle krátké střetnutí zapomenout, zavhrnout ho, vždyť takových jako je ona, je na světě spoustu...
Omyl, žádný z těch feťáků, co jsem zatím potkala na mě tolik nezapůsobil. Možná to bylo jen tím, že byla těhotná - a já jsem zkrátka holka, která už má v sobě zakódováno něco málo mateřských pudů...
Byl to dost však dost zajímavé a zvláštní, tenhle zážitek. Musela jsem o něm přemýšlet a dokonce jsem o něm i něco málo napsala...
Proč? To Vám nepovím, někde v hloubi duše to vím, ale nejspíš by se to stejně dost špatně vyjadřovalo slovy.

Možná některé z Vás napadne, že se tou dívkou vůbec zabývám. Že si nezaslouží, aby s ní někdo měl soucit - vždyť je to přece "blbá feťačka", která ještě hazarduje se zdravím a životem vlastního dítěte.
Ale ráda bych Vás vyvedla z omylu, že si to ta dívka nezaslouží. KAŽDÝ, ať už je sebehorší si zaslouží alespoň trochu pozornosti.