Proč to nejde dřív?

Anotace: * Ale zas na druhou stranu -lepší pozdě, než nikdy... pokud to jde! Nechci nikomu mluvit do svědomí atd... nechci nic!:o) Názor si udělejte sami, za hodnocení děkuju a na komenty se těším... zdravím!:o)

* Stokrát za den se nepovinně usměj... tak hřejivě, jako bys byla samo Slunce. Padesátkrát povzbuď (stačí slovy přímo od srdce) a vrať chuť do života (jen "obyčejným" pohlazením). Třeba třicetkrát (když to bude potřeba) polichoť a zvedni sebevědomí těm, kteří sedí v koutě. Dvacetkrát dej dobrou radu - tak, aby vítězem byla veselost (a smutek si sám brečel v koutě, protože nesnáší prohry). Desetkrát přesvědčivě s přívětivým výrazem v očích řekni, že právě ty věříš a budeš za ním - nimi stát (a mysli to vážně). A do zásoby si nech asi dvě velmi důležitá podání ruky, když je člověk opravdu na dně (může se to přeci stát komukoli).*

A všechno, co děláš... dělej pro radost ze svých činů - né pro vděk a dary (ať je ti zadostiučiněním utření rozmazané řasenky a teprve se rodící úsměv, nebo pohled očí, do kterých se brzy zase začnou sypat jiskry). Já myslím, že si můžeš být jistá, že si na tebe vzpomenou (až budou zase něco potřebovat). Každý totiž někdy potřebuje (lásku, pochopení, pomoc?).

/ Víš, co je škoda - že nikoho nenapadne, že i ty máš občas slabé chvilky... kdy se nad Sluncem zatáhnou mraky a z oblohy jen prší (slzy). Že i ty potřebuješ pohladit, zvednou sebevědomí, dostat užitečnou radu (kritizovat za "přehnanou" dobrotu a ochotu umí přece každý). I přesto, že nechceš díky a vděk (i když občas by to potěšilo, co si budeme povídat), stačilo by ti jen oplacení stejnou mincí
(vědět, že za tebou taky někdo stojí a bezmezně ti věří)../

Ono to asi nebude tak zlé... možná, že někdy tvoje zásluhy spočítají a na pamětní desku je zápíší (aby ti udělali radost). Vzpomenou si, jak pro ně bylo důležité, že jsi u nich byla a nenechala je bez boje dát přednost trápení. Třeba někdy časem ti přijdou říci díky, máme tě taky rádi (jak jen jsi to chtěla) a přinesou ti kytici růží (na důkaz )...
Nejhorší na tom všem ale je... že už bude pozdě... ty už tu nebudeš... a tu kytku? Tu ti budou moci dát akorát tak na hrob.

A tak se ptám, proč to nejde dřív? Proč si těch, kteří nám pomáhají a kteří nás mají rádi a jsou pro nás schopni udělat cokoli (a dát ruku do ohně je to nejmenší), nevážíme? Proč na to přijdeme pozdě...?

* Jak se vám bude teď usínat... ? Já musím rozposlat ještě pár smsek a jít pár lidí obejmout, aby věděli, že je mám ráda a jsem jim vděčná za to, že tu pro mě jsou... dokud to jde! *