Smutná pravda

Anotace: Milé dámy, čtěte ...

Věřte, či nevěřte, občas se mi poštěstí, dostat se do staré, zapáchající, zanedbávané hospůdky s neméně zanedbanou obsluhou, do které když vkročíte, musíte rozhánět hustou mlhu cigaretového kouře, abyste si nesedli někomu na klín. Právě toto doupě se může pochlubit spoustou záviděníhodných neetických rarit.
Nejzajímavějším místem takového lokálu je jistě toaleta. Bohužel pravidelní zákazníci slovo toaleta již nepoužívají, a i výraz wc jim asi zní skoro archaicky. Někteří zapomněli, jiní se s toaletou za celý svůj bezcenný,promrhaný život nesetkali. Proč? Protože jimi používaný výraz “hajzl“ je na místě. Vstoupit do takové místnosti většinou připomíná tvrdý trénink speciálních jednotek. Nejen, že se musíte nadechnout a alespoň 2-3 minuty se spokojit jen vzduchem, pokud se tomu tak dá říkat, který jste nabrali vedle v místnosti, ale zároveň musíte v co nejkratším časovém limitu splnit všechny úkoly a předat štafetu kolegovi, jenž čeká na mušli, kterou jste si právě vydobyl vy. Proto se občas setkávám dokonce s povzbuzováním a fanděním. Výsledek je pak kvalitní a rychlý.
Udržování pěkného prostředí zejména prostředí, které má sloužit zákazníkům je samozřejmostí a pokud se tak neděje, je to krajně neetické. Jednou jsem překročil práh jedné nejmenované toalety a krok co krok jsem se lepil k zemi. Když jsem překonal všechny překážky a dostal se k mušli, zaujalo mě její výrazné odklonění ze své osy a nebyl jsem si zrovna jist, zda by trubka sloužící jako odtok neměla být v jednom kuse. Měla. Hned jsem se přesvědčil. Také jsem si oddychl, že na velkou jsem si došel doma, jelikož mi nebylo jasné, jak vykonat potřebu, aniž bych se musel něčeho dotknout. Musím říci, že jsem se trochu i pobavil.
Jsem chlap. Když vidím, jak štamgasti přicházejí z oné místnosti, hned mi je jasné, že o etice nikdy neslyšeli. Nerozumíte? Tak to asi patříte k něžnému pohlaví, které si ani neuvědomuje, co se na takovém “hajzlu“ odehrává. Až se budete vítat se svými nejlepšími přáteli, nedej bože si s nimi potřásat, uvědomte si, co asi tak před dvěma minutami drželi ve své pravici. Ano je to tak. Jestli se domníváte, že si po oklepání alespoň padesát procent umyje ruce, tak to se škaredě mýlíte. Někdy bych chtěl na záchodě potkat pana kuchaře, jelikož bych se poté mohl alespoň beze strachu najíst. Představa, že právě hněte těsto, aby mi uvařil jistě vítečné knedlíky, svýma možná neumytýma rukama mě přímo děsí. Už ani nemůžu mít jistotu, že vlas v polívce je právě vlas.
Člověk by čekal, že takové prostředí vybudí v člověku pocit nečistoty a udělá to, co mu odmalička jeho maminka vštěpovala do jeho hlavičky. „Pepíčku, když jdeš čůrat, umyj si ruce. Pepíčku, když jdeš kakat, umyj si ruce“. Lidi, pamatujte alespoň na základní hygienu. Řeknu vám, že občas se musím stydět i za své přátelé, kterým není ani trochu hloupé, stoupnout si vedle mě a čekat až si já umyji ruce. Sami si ovšem tuto maličkost odpustí.

A jedna hloupá rada na závěr: Nechoďte do hospody.