Nebe není pro každého modré

Anotace: zná nebe vyvolených???

Začarovaný kruh předsudků se stále více rozšiřuje. Dělá mezi námi rozdíly, ačkoli jsme všichni součástí celku a všichni jsme se narodili se stejnými právy. Co na tom, že jsem o něco chudší nebo naopak bohatší? Co na tom, zda mám zdravotní problémy nebo jinou barvu pleti? Nebe přeci není jen pro vyvolené, všichni chceme žít krásný spokojený život.
Základem všeobecného respektu je empatie. Je těžké vcítit se do kůže druhých, ale když se o to alespoň trochu pokusíme, nastolíme tím respekt a navážeme vazby, které z nás, rozdílných lidí, sice neudělají veliké přátele, ovšem dopomohou k tomu, že se naučíme vedle sebe žít bez jakýchkoliv urážek, ignorace či podivných pohledů plných odporu. A ačkoli se toto řešení zdá být nereálné, lze ho ve skutečnosti velmi jednoduše ,, aplikovat“. Samozřejmě, že ve vzduchu visí pár otazníků a s nimi i otázka: ,, proč bych se měl vcítit do kůže druhých?“ , ale když si na ni dokážeme odpovědět, nastane první krok k oné empatii. Ne všichni mají v sobě dostatečnou dávku morálky a sounáležitosti, tudíž je jim jedno, jak trpí ti, o nichž si druzí myslí, že mají nějakým způsobem omezené spektrum práv právě díky tomu, že se něčím odlišují, ať už barvou pleti, zdravotní deformací nebo do určité míry i svými názory. Ale kdo jim dává právo nás soudit? V čem jsou oni oproti nám tak výjimeční? Vždyť všichni žijeme na jedné planetě, v jedné svobodné zemi. V zemi, jejíž obyvatelé nejsou rozděleni do škatulek ,, vyvolení“ a ,, nevyvolení“. Ne, tohle je pouze alibistický argument sebevědomého člověka s odkazem: ,, já jsem ten vyvolený, protože jsem zdravý a bohatý, ty jsi nevyvolený, protože máš jinou rasu a v kapse máš pouhých pár drobných“.
Začarovaný kruh, o němž jsem mluvila hned na začátku, se rozšiřuje do neuvěřitelných rozměrů i díky tomu, že často nemáme vlastní názor. Někdy mi připadá, že jsme jen zmatení vystrašení tvorové, kteří nemají ponětí, jak naložit sami se sebou. Potom po nich můžeme stěží požadovat vlastní názor na určitou problematiku. V takovém okamžiku nastane koloběh názorů, úsudků, aniž bychom si předem ověřili fakta. Často se stává, že dáme na názor ostatních, který si zafixujeme v mozku tak, že jej pak nejsme schopni nahradit novým, vlastní názorem. Člověk vlastně ani nepociťuje potřebu vytvořit si vlastní ,, obrázek“. Jeden už má a to mu ke spokojenosti stačí. Co na tom, že dost možná jde o obrázek zkreslený nebo naprosto nepravdivý? Nevadí mu to, protože nemá potřebu satisfakce. Nehne se v něm svědomí, nehlodá v něm pochybnost… A tak má kruh další z mnoha škvír, která se jednoho dne rozroste do takových rozměrů, až se z ní nebudeme moci dostat ven…
Otevřeným tématem zůstává i otázka života a smrti. A s tématem smrti stále více souvisí i otevřená, byť stále nedořešená otázka eutanazie. Život máme takový, jaký si ho uděláme. Záleží pouze na nás. Jen my ho můžeme formovat do výsledné podoby. Stačí mít určité cíle, požadavky a můžeme mít nádherný šťastný život. Ten, kdo neví kudy kam, který žije jakoby ,, omylem“ a nemá žádné zázemí nebo dostatečné vychování, myslí, že má smůlu a že mu osud nepřeje. Z části by to teoreticky mohla být pravda, neboť i já věřím, že existuje cosi jako osud, cosi nadpřirozeného, jedinečného, co může ovlivnit naše budoucí jednání a následné kroky bytí. Smůla může být rovněž zapříčiněná mnoha faktory, ale když se jí poddáme a nebude v nás ani špetka snahy o její zničení a překročení, nemáme právo si stěžovat!
Otázka smrti je však mnohem složitější. Mluví se o ní s mnohem větším strachem než o čemkoliv jiném. Dalo by se říct, že z ní má každý smrtelník respekt. Jsem zastáncem názoru, že nemáme právo ukončit vlastní život, byť by to bylo dobrovolně. A už vůbec nesouhlasím s názorem, že předčasné ukončení života kvůli problémům vše vyřeší. Dle mého názoru je to lež. Nevyřeší se totiž nic. Přijde jen další trápení. Způsobíme bolest těm, které milujeme a na kterých nám záleží. Ale problémy neodejdou tím, že náš život vyhasne, srdce přestane navěky tlouct. Problémy, které jsme napáchaly zůstanou na bedrech těch , které jsme zarmoutili. Ještě ani nestihne vymizet hořkost a smutek a už před námi bude stát otázka, ptající se, jak vyřešit problémy, které tu po sobě zanechal ten, jež již není mezi námi. S takovým odchodem nesouhlasím. Na to nemá nikdo právo. Není to způsob, jak řešit ,, neřešitelné“, je to pouze známka slabosti.
Trošku jiný názor ale zastávám, mluví-li se o eutanazii. Eutanazie, téma křehké, obávané, téma, o němž se mluví málo. Právě u eutanazie se nabízí otázka, kdo má právo nutit smrtelně nemocné žít. Vždyť to není život, když jediné, po čem nemocní touží je smrt. Je hrozné, téměř až nelidské to takto definovat, ale je to tak. Lékaři nejsou bozi, aby určovali délku našeho života, ba ani soudci, jež denně zamítají žádosti o eutanazie. Buďme přece trochu více lidští. Zkusme si to představit… Celé dny ležet přivázaný na lůžku, přitom nevnímat svět, cosi, jež se nazývá život je pro ně dávno zapomenuto, je to pro ně pouhá neznámá X, která nemá řešení. Čekají na vysvobození, na něco nadpozemského, na něco jako zázrak. Ani jedno však nepřichází. A jsou-li tito lidé schopní ještě něco cítit, pak je to patrně nekonečná bezmocnost. Nevím, jestli je to tak i ve skutečnosti. Je to relativní domněnka, ale dá se to celkem odhadnout. Je to možná obdobné, jako by nás někdo, kdo na to nemá právo, nutil žít v cizím těle. Pak přeci máme právo dobrovolně rozhodnout o svém životě. Na tohle přece nevyléčitelně ochrnutí mají právo! Mělo by jim být přiřknuto právo o zkrácení trápení, nemá-li bytí na tomto světě pro ně sebemenší naději nebo perspektivu.
Když ale někdo vysloví takovýto názor nahlas, je jen odmítnut s mávnutím ruky a chabou útěchou, že není v naších silách na tomto něco změnit. Ale jelikož existuje svoboda projevu a názoru, nebudu mlčet, když vidím, jaké se na světě děje bezpráví.
To, co mělo být na začátku povídkou, se lehce přesunulo do existenční úvahy. Ale přesto myslím, že je to správné, protože i mně samotné to dopomohlo k utřídění vlastních názorů. Je totiž zapotřebí spadnout z naivního snění a začít uvažovat realisticky, byť za cenu, že uvidíme mnoho nedostatků, hnusu, utrpení, ale přesto se musíme podívat pravdě do očí i v takovém případě. To nás posune dál, to zformuje naše myšlenky a názory. To nás nasměruje ke správnému rozlišování problematiky. Donutí nás to rozhlížet se kolem sebe….
Jak závěrem sumarizovat vše, co jsem doposud napsala? Nejjednodušeji, jak jen to jde: Všichni jsme si rovni, všichni máme svá prává a svobody! Nenechme si namluvit opak! Jednejme, jsme-li přesvědčeni, že jsme skutečně v právu, nechoďme však přes mrtvoly. Zkusme více vnímat lidi a dění kolem. Protože pak, až budeme mít pocit, že jsme sami, že jsme ztraceni, najde se někdo, o koho se budeme moci opřít a právě to nám dá sílu a motivaci… Když v sobě vytvoříme empatii k druhým, nikdy nezůstaneme sami, a to je ze všeho nejdůležitější….