Jak jsem obhajovala skauting... :-D

Anotace: A podle abecedy, to je um co? :-D Je to prostě můj život!

Ano, tak toto byl, je a bude můj životní směr!
Budoucnost bez komplikovanosti...
Cíl bez hranic…
Příjemně strávenej Čas s nejlepšíma kamarádama, který mám, co více si přát?
Snad kdybych se nestala skautkou… Co bych Dělala? Kde bych dneska byla?
Echt, tak hrozná představa!
Snad stála bych někde s partou Fiktivních přátel, snad držel by si mě, čert ví, kdo…
Hledala bych snad pochopení a přátele jinde. Gde?(Toto berte jen jako moji slovní hříčku…poznámka autorky.) A tu mi moje fantazie dochází…
Hned zaháním ten bludný přelud.
Snad jen Chvíle pouhá by stačila k znetvoření dosud nezkažené mysli.
Ihned zaháním tu příšernou myšlenku. Realita mě pohlcuje, takže pokročím.
Skauting je tak… Já nevím.
Je to Kus mého nedoceněného života…
Je to právě ta táborová Louka, do které každý ráno zasvitne sluníčko a probudí tábor k životu…
Skautingem myslím, tu Myšlenku o přátelství a dalších citových vazbách mezi lidmi, přírodou, světem…
Někteří ti, co skautingem nikdy neprošli, nás vidí jinak. Vidí nás jako bandu těch bláznů, co každej víkend sednou do vlaku a odjíždí s plnýma krosnama pryč, pryč od moderního světa, mimo dosah rodičů a mobilního signálu a do chaty bez elektrického proudu bez televize a počítače… Zato však do krásných českých lesů.
Když slyším Otázky mých neskautských přátel: „A to tě to baví? Co na tom máš?“
A já jim odpovídám: „Prostě je to můj život. Já se neptám vás, co vás na životě baví. Vy se neptejte mě, co mě baví na skautingu.“
Vím, že spolužáci to nikdy nepochopí. Nevidí tu Radost, starat se o malý světlušky a vlčátka. Je to radost, je to starost a povinnost navíc.
Kdyby ti mě oni viděli někdy Řádit s mýma zlatíčkama, tak by z toho chytili asi srdeční záchvat. Nebo jen záchvat smíchu? Těžko říct.
Skauting jsou myšlenky, kamarádi, lásky i nelásky. Jsou to ty akce, bez kterých by můj život byl prázdný, jakoby „bez života“.
Škola to je svět na opačném konci zeměkoule. Je to ta bloudivá představa, když se vracím domů. Je to šok, co mě čeká každé další ráno. Možná právě tu je onen „zakopanej pes“, a snad právě proto bývám nechápána naším třídním kolektivem.
Tak už abych ukončila s těmi mými bláboly.
Klidně si nade mnou Ťukejte prsty o čelo, ale…
Upřímně, toto dílko je čistě improvizační. Začíná mě přepadat pocit studu.
Vymyslela jsem takovou hloupost, kterou bych se ani ve snu nesnažila nazvat úvahou, a teď se stydím. Asi už je na můj mozek dost pozdě.
Jen sem chtěla podotknout, že Wěřím (Další hříčka J. Pozn.Au.) na anděly a posmrtnej život. A doufám, že až jednou umřu, tak v posmrtném životě existují skauti, ti lidi, který mám tak ráda, ti co mají v žilách stejně vřelou krev…
VYkecávám už hlouposti.
Prostě kdo nezažil, neuvěří… A kdo Zažil, ten snad pochopí.
Život je krásnej, když ho člověk umí využít.