Navire

Anotace: Věnováno modré H.

Čtu si Tvé mejly, koukám na fotky, v hlavě Tvůj hlas... Po dlouhé samokoupeli v meditaci s Tebou se rozhoduji, že odhalím, komu jsem v poslední době psala své básně. Nejsem sebejistý člověk, a tak... nikdy nebudu mít jistotu nakolik je to Tvé či mé přání... Jen se snažím správně posoudit své rozhodnutí podle toho, jak jsem Tě poznala...

Přiznávám, že mi také hodně pomohl zájem modrásků. Někteří poznali, že se jedná právě o Tebe a mnozí natolik soucítili s mými básněmi, že jsem se rozhodla namíchat koktejl z výňatků z Tvých dopisů pro rozloučení modrých přátel s Tebou... protože právě dnes... ve dvanáct hodin máš pohřeb a musíme se s Tebou rozloučit do té míry, abys mohla jít tam, kam jsi povolána...

Hodně jsme se sblížili mojí úvahou „Cizí host“...
„Jééééé Věrka...mám to jméno moc ráda. Moje babička se jmenuje Věra a já ji prostě mám děsně moc ráda.Letos jí bude 92 a jednou až bude čas Ti napíšu, jak jsme ji před dvěmi lety ukradli té paní s kosou. Ale dneska ne, nechci psát nic takového i když tohle je na druhé straně happyEnd jako praséééé:o) Vlastně důkaz, že zázraky se dějí. a to se teda dějí, to si piš!;o)
Ježíííš já jsem nevychovanec, citoslovcem "jééééé" se mailík nezačíná...ani jsem Tě ještě nepozdravila,takže znovu:
Ahoooojda Levandulko!“

„Není nad to si pěkně poplakat...ale nesmí to trvat moc dlouho,život je moc krátký na to, abychom se zdržovali dlouhými nářky /řekl vrchní ubulenec-já
Někdy to, co Tě trápí, prostě musí ven a je i docela dobře možný, že vyslovená bolest je mnohem menší.A když se o ni podělíš s přáteli...
děsně miluju život/stejně intenzivně jako jsem ho dokázala proklínat/. Chtěla bych umět zastavit čas a chtěla bych vidět všechny, kdo jsou mému srdci blízcí, šťastné...Chtěla bych toho tolik, že někdy ani nemůžu spát,jak mám pocit, že každou vteřinu potřebuji smysluplně využít...a přitom jediná smysluplná věc v mém životě byla to, že jsem na dálku adoptovala holčinu v Indii.Těch „pár korun“ ročně jí pomáhá získat jistou naději, že neskončí jako holka pro všechno bydlící někde v chýši na kraji města.Myslím si ve své nekonečné naivitě, že když získá vzdělání má prostě šanci...neříkám,že ji nutně využije, možná ji osud zavane úplně jiným směrem, než si obě myslíme-píše,že chce být lékařkou a já jí prostě pomůžu ten sen splnit, pokud to jen trošičku bude v mých silách..nedokážu spasit svět/dost možná si to ani nezaslouží / ale můžu pomoct jedné copaté holce mít možnost volby...nějak jsem se zakecala, žejo? Asi proto, že se mi nechce psát, že i já si vláčím kopec nočních můr...koneckonců je jaro a přestože na jaře jsou depky nejzákeřnější, tak bysme jim neměly dávat šanci-jsme totiž ženský, který se nedají....žejo, řekni že joooo prosím!;)“

„Někdy je naděje to jediné, co jim zbývá a co je dělí od totálního propadu...někdy i vědomí že někde je někdo,kdo jim věří tím, co je udrží nad vodou..někdy ale člověk nezmůže vůbec nic“

„A nic si z pláče nedělej, i já v práci už párkrát brečela jako malý dítě a znám nejmíň deset lidí, kteří jsou na tom obdobně. Teď už je to lepší-jsem "na volné noze" takže si můžu brečet kdy chci a jak chci, maximálně mi hrozí, že si to po nocích budu naddělávat a nedám si koncem kvartálu prémie.A to nedám.To víš, přísnost musí být;)
I když jak jen to jde uteču na Vysočinu-máme tam takovou úžasnou ruiničku-statek o kterém jsem vždycky snila. Tam jsem strašně spokojená, běhám bosky, lítám s pejsanama jako praštěná,hrabu se v hlíně,lezu po stromech,učím muže sekat trávu kosou, povídám si s vrbama a dobíjím si baterky, abych přežila chvíle, kdy tam nemůžu být. Už když jsme tam poprvé přijeli cítila jsem, že tohle je ono, sem patřím...né kvůli tomu statku,ale prostě tak nějak,jako bych tam vždycky byla. Většinu času trávím venku, do domu se vracím jen přespat a kdyby bylo po mým, tak často ani to ne-ale manžel by mi tolik bláznovství asi už omlátil o hlavu:o) Už jsem psala, že jsem vdaná? jo, jsem, vdaná doživotně:o)
a právě jsem se zděsila kolik je hodin...mám ještě děsně práce.Jen jsem Tě chtěla pozdravit a tak nějak virtuálně pohladit na duši-neboj, všechno bude dobrý! A jestli potřebuješ brečet tak prostě breč-to ti řekne i deset z deseti psychiatrů....já sice nejsem cvokař ale když emoce musí ven je lepší to udělat,než se nahromadí. Vím o čem píšu, já totiž ten ventil povolit včas neumím a jednou jsem pak bulila 11dní skoro v kuse a to už je fakt moc!:o))
Ale psssst....ať Tě nevzbudím....a zítra už bude svítit sluníčko,a pokud ne, tak Tvůj Pavel určitě //tyyjo, můj muž je taky Pavel //
Moc děkuju za mailík, pokud budeš mít mezi uzávěrkou a demolicí PC /doporučuji starou dobrou ruční práci-kladivem je to sice rychlejší,ale neodreaguješ se tolik, jako při pohazování kompu po místnosti;o)/ čas, tak písni jak se Ti vede.“

Pokud se někomu zdá, že prozrazuji z dopisů příliš... věřte, že to nejdůležitější, nejtajnější a nejbolavější je navždy schováno v mém srdci... protože vím, proč literské stránky nemohou znát celou pravdu o ní, podrobnosti jejího nitra a života...
Dávám sem jen střípky, podle kterých si ti, co s ní byli ve fázi seznamování, mohou poskládat báječnou holku víc do hloubky... pro sebe... pro vzpomínku

„Ahojda Věruško levandulová!
Díky moc za milý mailík, slibuju, že Ti brzy napíšu pořádnou odpověď, ale dneska nestíhám,musím jít do hajan-zítra ráno totiž jedem s kamarády do Lipska na koncert Boba Dylana/to si nemůžu nechat ujít/ a tak se musím kapánek vyspat. S nejvyšší pravděpodobností budu totiž docela dost času trávit za volantem...“

„Právě jsem si přečetla Tvou báseňku pro Cherrynku...chci jen v rychlosti napsat, že jsem s vámi, pláču v tuhle chvíli přestože vím, že to takhle v životě prostě je...ale sama jsem na své psici děsně závislá, tuším,jak moc smutní teď všichni jste...kéž bych mohla kus toho smutku vzít do dlaní a odnést ho na dno Vírské přehrady.
Posílám pohlazení!
Mně štěnisko doslova obrátilo život vzhůru nohama-v tom dobrém smyslu- a štěně od mé psí Princezny co mám teď mi obrací vzhůru nohama i domov. Ve všech smyslech! je to děsný divoch, demolátor, trhač všeho co roztrhat jde a mazel k pohledání-akorát si to mazlení pořád ještě neumí představit bez okusování různých částí mého těla/ideální prý jsou ruce,kotníky,nos a vlasy.Sundávání gumiček z mých copů je jeho oblíbená zábava:o)/ . Takže ještě jednou-štěně vřele doporučuji!
P.S: Labrador je dobrá volba-to je pohodový veselý pes....Doufám, že ho budete mít až bude srazík...to už se mi škrábance od mého Draka zahojí, s radostí si nechám přidělit další štěněcí pozdravy.:o))“

„Tak joooo, já nechám zmatky zmatkama:o)ať si žijí svým vlastním životem...a s tím srazíkem jsem se už rozhodla že bych se ráda zůčastnila...třeba zrovna Gregy je človíček, kterého bych taky ráda poznala osobně. Jeho básně mě hodně oslovují-ovšem neví o tom,asi a jestli XXX má komplexy z toho, že nevypadá na fotkách hezky tak to ještě neviděla mně! Jestli ten srazík opravdu vyjde a já pevně doufám, že ano, tak se s XXX nechám vyfotit a do dvou vteřin ji přejdou komplexy-tak debilně jako já na fotkách totiž nevypadá absolutně NIKDO! a je škoda takové skvosty tajit, protože třeba by pohled na můj xicht mohl někomu zahnat trudnomyslnost a to je přece skvělýýýýý....pokud se už vyfotit nechám, což je dost problém mě k tomu přemluvit, tak ať se svět baví ;o)
taaak a teď musím končit, musím za babčou-dostala nějakou virózu a v jejich letech je to už průšvih, má tachykardii,horečku, kašle, špatně se jí dýchá, no je jí zle. Musím tam zajet, než se vrátí taťulda z rehabilitace, aby tam nebyla mamča panikář sama...“

„oni jsou už hodně staří, tchán včera sebou sekl v obchoďáku protože nepije a nepije a neposlouchá moje přednášky o důležitosti doplňování tekutin i když nemá člověk žízeň,vše marno...jsou ti moji staroušci všichni stejní :o) neposlechnou dokud sebou nefláknou, neocitnou se na kapačkách a neřekne jim to doktor. I když tchán je tvrdohlavec, ten diskutuje i tak o každém hltu:o))
Nooo a teď jsme se vrátili a budu muset nejspíš něco dělat...obávám se, že to zavání prací :-/“

„Zítra ráno odjíždíme do pátku, nebo spíš soboty, večer na statek na Vysočinu, takže musím ještě zařídit-vyřídit-udělat-předělat a dodělat :o)) spoustu věcí...ale už se tam těším. Je mi tam vážně moc dobře. Žádná TV,žádný PC, špatnej signál, takřka samota...nádhera.“

„Sama nemám teď vůbec čas, jak to jen jde tak zmizím na statek na Vysočinu a tam nemám z těchto vymožeností nic, takže o psaní mailů si můžu maximálně nechat zdát:o) Kromě toho mě od středy čeká 14 dní na služebce a do té doby neuvěřitelný shon...takže se asi ozvu až po návratu-pokud to se mnou ovšem do té doby opravdu nesekne:o)
Dávej na sebe prosím pořádně pozor a hlavně únavu nepodceňuj, víš dobře, co ta potvora zatracená umí...tak jí nedej žádnou šanci.“

*****
„byla jsem 14 dní v nemocnici se slinivkou, odešla jsem s neradostnou diagnózou a 3.9. mě čeká nástup na chirurgii a operace. Pak asi preventivní následná léčba, ale co a jak se ještě upřesní. Takže to vypadá, že v září určitě budu mimo provoz a co bude pak absolutně netuším a nijak to neřeším, zatím.
Pobyt v nemocnici mě neuvěřitelným způsobem vysál a myslím, že to nebylo jen tím, že první týden jsem byla jen na kapačkách-žádný jídlo, žádný pití a jen spousta času na přemýšlení. Fakt je, že jsem si udělala docela dost pořádek v kebuli. Ale to jsem mohla i doma a nemuseli mě kvůli tomu týrat sérií vyšetření typu středověká mučidla a hladovka a žíznivka a podobně.
teda povím Ti, já kupříkladu ráda chodím navštěvovat a rozveselovat staroušky do domova důchodců, ale 14 dní na oddělení s věkovým průměrem 80let bylo docela "hustý", zvlášť když je člověkovi tak mizerně jak mi bylo-slinivkový bolesti jsou vážně peklíčko.... ještě že tam byly tak fajn sestřičky a babka vedle na posteli byla skvělá. S tou jsme si padly do oka hned a poslední dva dny jsme plánovaly útěk Ta mi bude na chirurgii hodně chybět.
S tím setkáním teda fakt nevím. Už máte vymyšlený nějaký termín? A místo a hodinu a požadovaný úbor a co mám přivézt sebou a nebude se tam muset recitovat nahlas, že ne? Já recituju jen dvou až tří slovný básně, jinak se stydím. Tak, víc toho teď nenapíšu, musím s pejsany ven, ale dej mi vědět jak to se setkáním vypadá,prosím...
Opatruj se a koukej pořádně odpočívat-blíží se podzim, tak ať máš na něj dost sil;o)“

„No to nevím,jak k tomu člověk přijde.. mockrát jsem si položila otázku, jak k tomu přijdu? a jsou jen dvě možnosti-buď jsem si to prostě zasloužila a nebo si na mně Nejvyšší konstruktér poněkud zasedl. Ještě nevím, jak to je ve skutečnosti a není to ani podstatné. Podstatné je, že to tak prostě je a nezbývá než to přijmout. Oki, řeknu Ti to... Poslední odpoledne v nemocnici mi oznámili, že mám zhoubý nádor. Je to vcelku hukot, když to na člověka takhle vypálí s kamenným xichtem...ale jsou horší věci na světě. Já mám velmi slušnou šanci, že bude všechno ok. Takový štěstí spousta lidí nemá.
Kamarád se mě ptal-a co s tím budeš dělat?-a já prostě říkám-pokusím se to přežít :o))
Takže ještě týden si budu užívat domácího štěstíčka, her s pejsany a pak si chvíli poležím v lazaretu a pak se uvidí, jestli ozařování, chemoterapie nebo oboje nebo co vlastně. Teď mi víc starostí než to, co bude pak dělá to, abych nehubla. Nesmím už dál ubírat na váze a přitom mám žlučníkářsko-slinivkovou šetřící dietu, žádný tuk, žádný koření...nic moc:o) Ale to je jedno, hlavně že je veselo.
jsem děsně utahaná...jsem totiž teď docela dost unavená, asi to patří k tomu...“

„Ale ale neboj, JDE to strávit, musí. Ono sesypat se není žádný řešení. Netvrdím, že jsem to neobrečela, ale to je nejspíš normální reakce. Nevím, zatím jsem ještě rakovinu neměla, je to pro mně novinka :o)
Vážně, mám to nějak skousnutý, zvládám. Hodně mě drží rodina, má skvělá šamanská ségra, mamča s taťuldou i babička, u které jsem se bála, že to bude brát příliš tragicky, to víš, 92 let, měla by nárok. Ale je to dobrý...i když vlastně nevím, co jí naši řekli, možná jen že jdu na operaci žlučníku :o) Já to s ní nijak nerozebírám, na druhé straně o tom v klidu dokážu mluvit, když mně někdo bez hysterie dokáže poslouchat. Víc zděšení jsou ti okolo, než já. Děkuju moc za ty čísla, až mi bude ouvej, ozvu se, to si piš! XXX s XXX a XXX mi moc pomáhají. Byli se mnou / pomyslně/ už při prvním pobytu v nemocnici...jsem vděčná, že jsem vás všechny mohla poznat....jen nevím, jak vám to oplatím.
Za tvé tipy moc děkuju, to víš, sbírám informace a rady jak jen to jde, člověk prostě v takové situaci udělá cokoli. Doktoři mi neřekli nic, jen "Operace a pak ozařování a chemo, ale přesněji vám řekneme až podle výsledku operace". Doktoři jsou občas divní...Víc než lidský lékaři mi pomohl dvorní veterinář. Hned mě zahrnul informacema, co bych mohla pro zvýšení imunity udělat, jaký přípravky koupit a jaký ne, normálně byl absolutně skvělej! Na toho pána mrknu a céčkem se cpu jak jen to jde. S tou dietou co mám některou zeleninu a nějaké druhy ovoce vůbec nesmím, tak si vypomáhám i céčkem z lékárny.Taky hlívou ústřičnou, čistícíma čajíkama a tak..prostě aby tělo bylo co nejvíc při síle a mohlo se dobře hojit po operaci. Do nemocnice fakt nechci, ale budu muset...takže počítám, že za pár dní začnu fňukat, že nechci od svých psů...ale zatím to jde. Relaxace a autogenní tréning jsou moje oblíbená činnost-vážně to funguje, mám to léty prověřeno a taky známou moc dobrou psycholožku na tyto techniky. Dělá i hypnózu, ale to já nepotřebuju...aspoň zatím
Joooo a razím nové heslo- " Smíchem proti rakovině"....čímž šokuju půlku svých známých-tu druhou ne, to jsou cynici:o)))
Levandulko nebuď smutná, to je prostě život, nikdo nevíme kam nás vítr zažene. Tohle zvládnu, musím, nemám jinou možnost.;o)
Moc moc Ti děkuju za to, že jsi!!!!Jsi skvělá! Tak odpočívej-až budu potřebovat tvou podporu nekompromisně Tě zahrnu svou bezmocí ))“

„Nejsem vůbec statečná, jsem vrchní poserka :o) a jestli ze mně jde síla, to fakt nevím, nevím kde by se vzala...jsem dost vysílená, momentálně. Ta hladovka jednoho fakt vyčerpá.
Na Zázrakových stránkách jsem byla, je to skvělej chlap!!!!!
Tak já mažu, musím na nějaký předoperační vyšetření a s autem do servisu a vybrat vlastní konto a stavit se za babičkou a koupit dárek k narozkám malýmu od ségry a takový drobnosti. Mám toho hodně na tenhle týden-příští už se budu pořád jen válet :o)
Ode mně se raději moc neuč-jsem magor k pohledání;o)
Děkuju že jsi!“

„Jo, to jsem měla podobně i s alkoholem. V dobách, kdy jsem vcelku slušně řádila :o) mi jeden kamarád říkal, že by mě chtěl jednou vidět opilou-já měla v té chvíli asi tři promile:o)) ale vidět to nebylo.Jen jsem vymýšlela a realizovala neuvěřitelný pitominy.Jako třeba krádež sovětské vlajky z jakési budovy, lezení po střeše v leteckých brýlích a tankistických helmách, když se šlo k sousedům na návštěvu a podobný zhůvěřilosti . Spousta lidí se nechala strhnout a já jsem dnes ráda, že jsme to všichni přežili ve zdraví
No a posledních deset let nepiju v podstatě vůbec. Ale ty pitomý nápady mám furt...“

„Děvče zlatý, jasně že můžeš..Ty se mně přece nemusíš ptát, Tvoje básničky jsou absolutně skvělý...jen nevím, proč mám teď slzy v očích. Asi to bude dojetí...nebo ten vítr, co mi venku cuchal vlasy, asi jsi mě kapánek dostala, holka moje:o)
Píšeš moc krásně a já se za svou diagnózu nestydím, tajit budu až Syfilis ;o)))) A takhle ten, kdo nemá nepozná, že je o mně.../třeba Marsé-tu babu bych nerada potěšila tím, že mi není fajn/.

V pátek před odchodem do nemocnice Navire smazala všechny svoje básně kvůli útokům a kritičnosti Marsé. Není to poprvé, co někomu ublížila. Vzhledem k tomu, jak v posledních měsících pod povrchem literu hnije negace vůči ní, vůči její zlobě a intrikám, dávám tuto informaci na vědomí všem, kdo chtějí ve svém životě žít podle skutečné lásky, všem, kdo mají Navire rádi...
V žádném případě mi nejde o válku. Chci jen ve vší slušnosti upozornit Marsé – DOST! Pokud se nepoučíš ani z této další chyby, kdy další básnířka z literu kvůli Tobě odešla a zemřela s vědomím, že nemá kvůli Tobě smysl na modrých stránkách zůstávat... nemám slov...
Vím, že tohle, Marsé, budeš číst. Protože klíč slova Navire Tě přitáhne jako magnet, jen Ty víš, jak jsi jí ublížila. A výmluvy, které teď sypeš do své další „tvorby“, že si jen stojíš za svými názory, jsou mazlavé jako bláto. A s takto špinavými dlaněmi se těžko předává čistá láska, která přetéká z Tvých některých básní... Kde je empatie? Proto vždycky budu tvrdit... že pochvala je víc a dává růst... A pokud se mi něco nelíbí, odcházím bez jediné stopy... protože nevím, v jaké životní situaci se ten druhý nachází, nevím, jestli bych mu něčím neublížila...
Ale dnes již vím, že citlivou láskou nejde všechno řešit, hojit, zvládat. Někdy člověk musí dát pár facek, slovně i fyzicky, aby tomu druhému pomohl. Proto i já občas nechám promluvit kontrolovaný vztek, který někteří zde promění na hnůj (z června l.r.) – což jsem se taky dozvěděla paradoxně teď v pondělí... (ta Levandule, která tak často píše o lásce, řekla, že nulátoři jsou děvky, které se vystavují na odiv světu!) Tito jedinci však netuší, kde se můj vztek vzal... a že vždycky vzniká u bezradnosti nějakého literáka, který chce kvůli nim odejít... a nejde jen o body, fakt ne...
Marsé, vím, že často píšeš kvalitní poezii, a také vím, že je těžké žít v sobě se dvěmi osobnostmi. Tu Tvoji něžnou jsem měla vždycky ráda, ale kvůli té druhé kritické a zlé jí už dávno nevěřím, promiň. Necítím vůči Tobě zášť ani nenávist, jen vztek, že dokážeš tolik ubližovat... Ale chápu, asi s tím nedokážeš nic dělat... Tak si žij ve své bublině, se svými vždycky nově získanými obdivovateli, ale prosím, nech nás být... A také Tě prosím za ty mladé, kterým ukazuješ, jak chutná lidský zájem... neukazuj jim tu svoji druhou tvář... ve svém věku by to fakt neunesli... (proto mám tady o některé takový strach...)

(omlouvám se všem čtenářům, za předchozí vzkaz Marsé... ještě teď mám v sobě vztek Navire z telefonního hovoru tři dny před její operací... ale také její úžasný nadhled – „ať si trhne“ ... „tohle fakt nemám zapotřebí“... „já jsem sem chodila odpočívat, relaxovat, jen jsem to chtěla zkusit... ale takhle ne!“ )

Zpět k Navire:

„Levandulko, mám Tě ráda. Tak na sebe koukej dávat pořádně pozor. Budu Tě potřebovat;o)
Díky za básenku,za krásnou báseňku!!! :-*“

„Se držím...všeho co mám po ruce :o)
Šlaka, jsem odhalena-nepracuju...já dřu jak Bulhar
Krásný den!Padám na Vysočinu.“

„Doufám, že už vážně spíš, protože spánek je kouzelný, spánek je fajn záležitost,dodá Ti sílu, tak pěkně spi-já zatím se psy budu hlídat Tvé sny....
a taky hýčkat Tvou dušičku bolavou, protože někdy je to prostě potřeba. A nic si z pláče nedělej, i já v práci už párkrát brečela jako malý dítě a znám nejmíň deset lidí, kteří jsou na tom obdobně. Teď už je to lepší-jsem "na volné noze" takže si můžu brečet kdy chci a jak chci, maximálně mi hrozí, že si to po nocích budu naddělávat a nedám si koncem kvartálu prémie.A to nedám.To víš, přísnost musí být ;)“

Ano, Navirko, už vážně spíš... A my se s tím musíme smířit... Tvá loď přestala bloudit a doplula do svého přístavu... Jsi na volné noze...

Pro ochranu soukromí jsem neuvedla některá jména andělů, kteří Navirku provázeli do jejího přístavu daleko víc než já... Díky vám, literští přátelé, přežívám svoji bolest daleko stravitelněji. Jsou však lidé, kteří teď o tom nedokáží ani psát, ani mluvit, ani číst... ta bolest ztráty je zlomila v kolenou. Mají také modrou barvu... A protože věřím
v sílu morfogenetického pole, volám o pomoc pro ně... vím, že jim vaše láska a soucítění dá sílu žít dál...

(„Nová vědomost, po získání určité síly, se šíří přímo z vědomí do vědomí. Když pracuje určité množství lidí v nějakém směru, týká se to jen jich samotných, existuje však bod, ve kterém stačí, když se přidá jedna osoba a změní se hierarchie hodnot všech. Tvá zkušenost, tvé vědomosti mohou přispět k záchraně...“ Z časopisu Raport přeložil V. Karlík)

Ve jménu lásky, pomozme si navzájem...
rozloučit se s Navire
podpořit v mysli a srdci všechny její blízké...
neválčit s Marsé... její negaci přetransformovat v obecnou lásku, aby již neškodila... vědomě ani skrytě...

Dále vás prosím... sejděme se dnes přesně ve dvanáct, v čase jejího fyzického pohřbu, pro rozloučení s duší Navire... každý sám v sobě..., případně i s touto modlitbou australských domorodců ze kmene Opravdoví lidé (kniha skutečného příběhu Poselství od protinožců):

Věčná Jednoto,
která nám mlčky zpíváš,
která nás učíš skrze nás,
veď mé kroky pevně a moudře,
ať kráčeje vnímám tvé učení,
ať vzdávám čest účelu všech věcí.
Pomoz mi všeho se dotýkat s úctou
a vždycky mluvit zpoza očí.
Ať pozoruji, ale nesoudím.
Ať nezpůsobím žádnou škodu
a po mé návštěvě zde
ať zůstane jen hudba a krása.
A až se zas navrátím do Věčnosti,
ať je kruh uzavřený
a spirály širší.

Děkuji všem... Ze srdce Levandule