Umění - křídla, která táhnou k zemi

Anotace: Trochu starší dílko. Možná až moc patetické, ale umělcova duše možná patetická je

Dostal jsem křídla, abych se mohl dívat na svět očima vysoko v oblacích. Někdy lidmi pohrdám, jindy jim závidím. Křídla, která ve skutečnosti táhnou k zemi a svírají srdce. Prokletí, jehož se nikdy nezbavím. Jako vyvěrající pramen, nelze mu zcela zatarasit cestu. Čím déle se zadrží, tím bude jeho tok bouřlivější. Je jedno v jaké formě se pak znovu objeví, jestli mu přijde pod ruku štětec nebo tužka a sešit. Jde o to se vyjádřit, forma je vedlejší.

Stačí mi jedno, najít lásku. Opětovanou, nekonečnou studnici inspirace... A jsem zase tam. Přestanu snít, ale nikdy ne tvořit! Láska je jediná možnost vysvobození - bez toho, aby se umělcova hlava po dopadu z nebe rozbila o tvrdou zem. Já to štěstí měl. Otupila mě sladkou vůní a dopad nebolel. To až probuzení, když si v půlce života uvědomíte, že šance je pryč. Spokojeně rozjetý život, ve kterém už nic nepřekvapí. Zajištěné děti a stáří, dost peněz do důchodu. Mé, umělcovo, srdce však rozčíleně řve. Přichází reflexivní lyrika, návrat do mládí, kdy sny měly tak opravdovou chuť. Jsem sobec, už mi nejde o čtenáře, píšu pro své vlastní uspokojení. Přeneseny na papír mé myšlenky nezaniknou, to je celé.

Teď už nemám ani lásku. Jen sladkotrpké střípky po ní zůstaly v ústech a v mé mysli. Smrt na dosah. Romantickou představu dědečka s plátnem a kupou štětců jsem si vysnil už v mládí. Ale chlapče, nohy už nejsou, co bývaly! Přesto se nevzdávám a maluji, neovlivněn směry, nesvázán konvencemi... to je absolutní umění v plné své kráse. Nemaluji kýče, i krajinka v mém podání má atmosféru a hloubku okamžiku. Neženu se ani za originálním a převratným za cenu toho, aby ve mně umění nevzbuzovalo euforii.