Mrtvé myši

Anotace: Tahle úvaha mě napadla po cestě do školy,není jen o smrti ale tak celkově o problémech lidí a o tom,proč někteří ty problémy nechtějí vidět.Snažila jsem se psát tak,aby se z toho dalo brát nějaké ponaučení,tak doufám,že ho najdete a že se povídka zalíbí.

Procházíme se s mojí kamarádkou po ulici. Z vitrín obchodů s oděvy na nás přísně pohlížejí anorektické figuríny. Na sobě mají poslední výstřelky módy. Velké tabule hned vedle nich na nás již z dálky volají:,,SLEVA!!SLEVA!! Ach,přistupte blíže, mladé dámy!! Jistě si vyberete z naší široké nabídky!! A za jak malý peníz!!“ Pohlédnu na moji kamarádku. Je z masa a kostí, to je to jediné, co na ní dokáži obdivovat. Ale není o nic lepší než já, ani ti druzí.

Jdeme dál, nedbaje volání pestrobarevných tabulí. Kopeme po cestě do odpadků, umně naskládaných po ulici. Tu je prázdný obal od brambůrek, tu zas igelitová taštička a támhle... něco neidentifikovatelného. Vidíme holuby, jak odpadky cpou do zobáčků. Uvažuji, kdo z nás by se měl za sebe stydět. Jestli holubi za to, že tak bezostyšně porušují pravidla etikety, nebo my, kteří nedokážeme odpadky uklidit a zavézt je k recyklaci, nebo prostě hodit holubům něco poživatelnějšího než slupky od banánů, třeba kousek housky.

Jak tak přemýšlím, kamarádka se náhle zastaví a já s ní. U její nohy leží několik mrtvých myších tělíček. Co je asi donutilo přijít až sem, do kočičího doupěte? Že by hlad, hlad, který naprosto potlačil jejich pud sebezáchovy? A proč tu vlastně jsme my? Dvě nebohé šedé myšky mezi těmi tlustými a vypasenými kocoury? Možná jen čekáme, až nadejde náš den, až nás jeden z těch kocourů chytí...

Náhle se do mumraje ulice ozve skřípění kol marně se snažících předejít neštěstí, potom náraz doprovázený zvukem prohýbajícího se kovu. Nehoda. ,,Opravdové neštěstí“, říkají si lidé kolem. ,,A my jsme byli u toho!! Byli jsme tu!“ Ale já osobně si myslím, že neštěstí má člověk možnost vidět každý den. Každý den vidíme na ulici tolik nešťastných lidí, feťáků, sebevrahů, vyděděnců. Ale hlavní je, že jsou naživu, ne?

Najednou se náš zrak, můj a kamarádčin, upře na bílá auta přijíždějící k místu nehody. Záchranka. Jede na pomoc obětem havárie. Jede je zachránit, jede vstříc lepším zítřkům, jede... Na nosítkách vynášejí čísi tělo pokryté černým igelitem. To bylo to druhé auto. Auto člověka, který dodržoval předpisy. Ten zemřel, ne viník nehody, ten vyváznul jen s lehčími poraněními. A náhle mi na mysl vytane myšlenka. ,,Co když dodržujeme zákony, jen aby nakonec nehodu zavinil někdo jiný, nezodpovědný?“ Ne, všechno je jen věc náhody. Ale náhoda, co to vlastně znamená?

Až teď si všímám mé kamarádky. Leží v trávě nad třemi myšími mrtvolkami. ,,Můžeme... s tím něco udělat?“ Ale dřív, než si stačím rozmyslet odpověď, kdosi ji táhne pryč. Je to její matka. Její vlastní matka, která ji přivedla do tohoto ponurého světa. ,,Pryč od toho zvěrstva!!“ Křičí a táhne moji kamarádku pryč. Táhne ji do auta, pryč, pryč ode mne. Stěhuje ji pryč, snad, abych jí neublížila. Nikdy mě neměla ráda, ale copak já za to mohu, že vidím věci jinak? Myslím na to, myslím na mou kamarádku a na to, že ji už možná nikdy neuvidím. Myslím na mrtvé myši, na holuby a na tu obrovskou hromadu kovu ležící na silnici. Myslím na to všechno ještě dávno po tom, co se moje nohy dají na útěk. Pryč od toho neštěstí.