Deprese

Deprese

Anotace: co je to deprese, jaké pocity u toho jsou a proč?

Otupělá mysl, prázdná duše a hlava plná otázek, tak tohle je má dnešní nálada, do které jsem se probudila.
Vzdělanci tomu říkají - deprese, já - duše na centrifuze.
Asi nechápete, proč člověk v depresi píše a přenáší jí i na ostatní??
No, protože je sdílný a chce vás varovat, abyste duši nenechávali na centrifuze moc dlouho, jinak se jí udělá špatně a zamotá se jí hlava.
To si potom nepřejte vidět a hlavně cítit tu bolest, kterou duše vnímá. Je otřesená, někdy má i výpadky paměti a často si něco přimyslí a tím nevědomky ubližuje dalším duším, které ten den daly přednost řetízáku a jsou spokojené.
Spokojenost, klid, vyvážená mysl, láska --- tyto slovní léky vůbec duši nepodávejte, bude jí ještě hůře, protože si nepamatuje, že něco takového kdy měla a má; to víte, amnézie se dostavuje.
Kdybyste přeci jen chtěli dát této nešťastnici první pomoc, začněte jí vyprávět, kdo se má hůř – že lidé trpí hladomorem , někdo nemá přátele,atd.
Tímhle jí můžete trošku ulehčit, ale zase jí nepředávkujte, pak by jí sice přešla amnézie, ale přišlo by sebeobviňování, že nemyslí na druhé a z té nenávisti sama k sobě by si šla dát na centrifugu prodlouženou jízdu.
Nejlepší je najít si místo, kam pouť vůbec nejezdí, žádná centrifuga, žádné starosti, výčitky a nic tomu podobného, ale kde takové místo najdete?!
To víte, není to lehké, uchránit svou duši před centrifugou a pak ji z ní dostat, ale každá správná a dospělá duše si dřív nebo později musí koupit na tuto obávanou atrakci lístek.
Autor Janka Aura, 19.10.2007
Přečteno 204x
Tipy 1 ... Tip / Supertip
ikonka Komentáře (2)
ikonka Komentujících (1)

Komentáře

Jinak strašně moc bych chtěla poděkovat autorce článku... Pomohlas mi zase si uvědomit jak jsem vlastně šťastná. To je strašně moc... vážně strašně moc... Víc než si mnozí dokáží představit... Děkuju

22.10.2007 20:59:00 | TerAreagovat

Já se kdysi utápěla v depresích... všechno bylo takové šedivé, nic mně nebavilo... nic nemělo cenu... nikomu jsem se nelíbila, byla jsem bezcená. Tedy myslela jsem si to... Pak jsem si řekla, že takhle se nedá žít... takhle se člověk bál hlasitěji nadechnout... aby neměl trapas a tak... Rozhodla jsem se, že takový život nemám za potřebí a začala makat na svém pochroumaném sebevědomí.. možná je to vidět i z mých literárních dílek... Naučila jsem se vztát... vztyčit hlavu a být hrdá... stálo mně to asi dva roky šílené dřiny... ALe jsem na to hrdá... Už se nebojím říct co si myslím, nebojím se být sama sebou, nebojím se podívat nádhernýmu klukovi do očí... pro někoho by to možná byla blbost... ale pro mně je to jeden z životních úspěchů... Jo můžu říct miluju život a vše co přináší... Už vím že nikdy nějak nebylo aby nějak nebylo.. Už vím, že mám svou cenu... Už jsem šťastná ... Omlouvám se za tohleto vylívání se... ale ten článek na mně zapůsobil tak, že jsem chtěla všem říco že, člověk se může změnit a být docela obyčejně šťastný... vlastně neobyčejně.

22.10.2007 20:50:00 | TerAreagovat

© 2004 - 2019 liter.cz v1.4.5 | Facebook, Twitter