Moje úvaha na adopci...

Anotace: Tuto úvahu jsem zpracovávala do školy; je asi půl roku stará, ale můj názor se nezměnil... Budu ráda, když si ji přečtete...

Když se řekne „adopce“, představím si hned miliony dětí a mladistvých, kteří neměli v životě to štěstí a nenarodily se zrovna nejlepším rodičům, a proto teď čekají v dětském domově nebo sirotčinci na zázrak. Na někoho s velkým srdcem a láskou, který z jakýchkoliv důvodů nemůže mít děti i když chce, a proto se rozhodl si své dítě adoptovat.
Jenže dětí v dětských domovech spíše přibývá než ubývá a náhradních rodičů je málo. Já sama mám na adopci kladný názor. Kdybych někdy v budoucnu, i když doufám, že ne, nemohla mít děti a měla bych si vybrat mezi adopcí a umělým oplodněním, asi bych si vybrala adopci. Nerozumím lidem, kteří na otázku adopce odpovídají - ale já chci mít své vlastní dítě. Co na tom sejde, jestli jste ho porodili nebo ne. Možná to pochopím, až budu starší, každopádně mi teď tato věta přijde spíše k smíchu.
Pak taky nechápu lidi, kteří si udělají dítě a pak ho šoupnou do dětského domova. Proč si ty děti dělají, když je nechtějí? Že je to náhoda? Blbost podle mne, protože věda jde stále kupředu a teď je mnoho přípravků a možností, jak těhotenství zabránit. Ale je zase hezký, že když už nějaká žena ví, že je těhotná, ale že se o to dítě nebude moc postarat nebo ho nechce, že nejde na potrat a dá tomu malému šanci žít. Jenže jak dlouho takový malý v tom dětském domově pobude, než si ho nějaká rodina adoptuje? Dlouho - a to mě štve, trvá to léta, než se adopce potvrdí a rodina si může svého malého vzít domů.
Ale bavíme se tu jen o dětech, které jsou v dětském domově a nemají rodinu. Ale teď se zavedl nový trend - adoptovat si dítě na dálku, které sice má rodinu, ale narozdíl od nás nemůže kvůli penězům studovat. Jedná se o děti z málo vyspělých států jako Afrika, Indie a další. Na dálku si adoptujete přes nějakou firmu, v dnešní době je jich mnoho, dítě, kterému posíláte měsíčně maximálně 1000 Kč, které mu jdou na jeho vzdělání. Píšete si s ním dopisy, sem tam vám pošle nějaký obrázek a vy můžete mít dobrý pocit z toho, že umožňujete někomu vzdělávat se. Dítě na dálku si může adoptovat kdokoliv starší 18 let, dokonce i škola, firma, apod.

1.července roku 2006 byl schválen zákon o registrovaném partnerství homosexuálů. S tím ovšem nastal problém. Jestli schválit nebo neschválit zákon, který umožňuje homosexuálům adoptovat si dítě. Já sama přesně nevím, jestli bych tento zákon schválila nebo ne. Na jednu stranu, jak už jsem jednou řekla, dětí v dětském domově, které touží po rodině a hodných rodičích přibývá a tímto zákonem by se dal tento počet dětí zmenšit.
Ale na stranu druhou se na to dívám jako to dítě a asi by mi vadilo vyrůstat mezi dvěma maminkami nebo tatínky. Myslím, a možná nejsem sama, že svět je zlý a najde se hodně lidí a dětí, které by se těmto adoptovaným dětem potom smály, a to by asi nebylo zrovna příjemné. A protože já sama vlastně dítě jsem, tak jsem ráda, že se tento zákon nakonec neschválil. Ale když nad tím tak přemýšlím, jak se asi musí tito homosexuálové, kteří opravdu touží po dětech, cítit a co si o nás asi myslí? Já bych si asi v jejich kůži říkala, jak je tento svět nespravedlivý a lidé na něm jsou sobečtí a nechtějí dopřát to rodinné štěstí i někomu jinému, který se od nás liší jen svou orientací... a na tom není přece nic špatného.
Homosexuálové jako takoví mi vůbec nevadí - ba naopak, myslím, že to jsou lidi se skvělým srdcem, vcítěním do někoho jiného a hlavně mají podle mě úplně jiný pohled na svět, a to se mi moc líbí. Ale závěr z toho pro mě prostě je, že i když jsou takoví, dítě bych jim adoptovat nedovolila.