Velmi krátké úvahy (12.)

Anotace: O kuchaři

* * *

Tak jsem se dnes rozhodl zase něco uvařit.
Vezmu spoustu ingrediencí a vyskládám je na kuchyňskou linku.
Nejdřív na to koukám jako tele. Toho je!
Začni přece, říkám si.
Vezmu velký hrnec, chvíli ho pozoruji.
Chce to menší.
Beru menší. Naplním ho vodou a dám ji vařit. Když začne bublat, leknu se. Bublající voda ještě nikdy nikoho neohromila. Není špatná, ale jako každá jiná. Nudná.
Bude to chtít nějaké ingredience. Dobré ingredience.
Hmmm... Tak copak to tu máme…
Vezmu špetku vášně, nic se nemá přehánět, a hodím ji do hrnce. Chvíli čekám. Voda se rozbublá o něco víc.
Teď trochu úsměvu, zatím jen lžičku. Ozve se veselé: Bubly, bubly.
To by šlo.
Kuchyní zavoní láska.
Hlavně to nepřipálit. Ztiším radši plamen. Teď to zamícháme.
Ochutnávám, není to špatné. Chtělo by to ještě něco. Mlaskám, zamyšleně pozoruji jednu přísadu za druhou.
Melancholii? Ne, na tu dnes nemám chuť.
Žárlivost. To by mohlo být zajímavé. A hele, erotika. Neváhám a dávám je obě do hrnce.
To je nádhera! Voda mění barvu, z rudé do modré, pak do fialové, obláčky páry naplňují místnost.
Dnes se mi daří, mám ze sebe radost.
Zatleskám sám sobě.
Co dál, co dál, co dál… Říkám si a škrábu se na bradě.
Ano! Mám to! Vítězně tyčím ukazováček.
Chce to trochu smutku, jinak to bude moc přeslazené. Přidávám bez meškání.
I přes ztlumený plamen se to v hrnci rozbublá. Ztlumuji ještě víc. Nepomáhá to.
Co teď?
Vypínám plamen, ale už je pozdě. Hrnec se rozklepe a začne skákat po sporáku.
„Přehnal jsem to!“ křičím.
Na poslední chvíli si kryju oči.
Prásk!
Tekutina je všude. Na mně, na stole, na sporáku, na podlaze. Tam ležím i já.
Začnu se smát.
Blboune! – bleskne mi hlavou.
Směju se ještě víc.
Asi jsem to přehnal s tím smutkem, příště ho musím dát míň.

* * *

Nejsem kuchař. Nemám na to ty správné školy, jestli vůbec existují.
Já jen, že sem tam rád zkusím něco uvařit. Co na tom, že se to někdy nedá jíst a „za pomalého míchání je nutno lít do hajzlu“.
Stejně mě to baví a jen tak nepřestane.

Vás taky, ne? To je dobře, už se těším, že od vás zas něco dobrého ochutnám.
A když to nebude dobré? To přece vůbec nevadí!
No co, no, tak to vyplivnem, vylijem, spláchnem a zkusíme to znovu, ne?

Hlavně (si) nepřestávejte v-a/ě-řit!

* * *