Nač jsou předsudky??

Anotace: Velmi stará povídka II.

Ačkoliv bylo velice chladno, byl to báječný den. Někdo by mohl říct obyčejný, jiný zase nudný, ale já bych se jen pousmála a vůbec bych se nehádala, protože já se vůbec neměla obyčejně.
Trochu jsem se smála, trochu zpívala, přemýšlela, trochu se učila a vůbec jsem byla šťastná. Víte, jsou chvíle, kdy se cítíte strašně a ptáte se sám sebe, proč zrovna u vás štěstí nezaklepe na dveře, a pak si vzpomenete na všechny ty úžasné chvilky, kdy jste byli opravdu šťastní. A já hádám, že jich nebylo málo.
Lidský život se totiž skládá z okamžiků, které přeci musí být krásné, jinak by bytí nebylo smysluplné. Každého z nás naplňuje něco jiného. Já bych kupříkladu nemohla přirozeně dýchat, kdybych se vůbec neusmála, chodila bych celý den jen tak v křeči a hrála bych si na to, co nejsem. Kdybych nenapsala ani řádek, nezasmála se od srdce s kamarády. No prostě bych nebyla.
Pro někoho je například tím neskonalým pocitem štěstí sedět jen tak na lavičce před domem, pozorovat východ slunce a oddávat se chuti ranní kávy. Nebo tiše pozorovat své děti, kteří se odhodlaně snaží udělat své první krůčky a jsou tak vytrvalé, že je pár pádů neodradí. A o tom to je.
Děti jsou v tomto ohledu napřed před všemi dospěláky. Kdyby totiž ti neustále padali na zadek, jen málokterý z nich by se ještě pokoušel postavit. Raději by čekali na příhodnější příležitost. Čekali by, nenapadlo by je si ji vytvořit. A to právě děti dělají.
Zkoušeli jste se někdy podívat malému dítěti do očí?? A spatřili jste v nich tu nevědomost, ale zároveň nevinnost a to překvapující kouzlo, které nezná slovo předsudek???
Chci vám vyprávět jeden příběh.
Nebyla jsem jeho hlavním aktérem, byla jsem jen tichým pozorovatelem, někým ,kdo se přidružil k něčemu, co vlastně není až tak zajímavé, jako kouzelné. Představte si ráno jako vyšité, sluníčko svítí, vzduch voní jarem, lidé spěchají do práce. Po ulici si vykračuje zaměstnanec veřejných prací, je oděn do oranžové vestičky, vyzbrojen je bodákem a rukavicemi a tiše si zpívá. Spousta z nás si ho ani nevšimne, spousta z nás raději odvrátí zrak od tak pochybné existence, málo z nás se na něj usměje. On si nevšímá lidí, ti si zase nevšímají onoho pána, pro kterého je daná práce obživou.
A najednou se odkudsi vynoří dítě s maminkou. Maminka si vykračuje, jako by jí patřil svět. Nejspíš přemýšlí, co si vezme odpoledne na sebe, až vezme synka na písek. Chlapeček si poskakuje a usmívá, spatří zaměstnance veřejných služeb a šťastně se k němu rozeběhne. Nevnímá výkřiky rozzlobené matky, která jasně dává najevo, že se stal někde omyl. Ale to už pán bere chlapečka do náruče a mazlí se sním.
Líbá ho na čílko a mladý princ je v sedmém nebi. „Tak co ,chlapáku, už sis koupil něco za ty penízky ,co jsem ti dal??“otáže se zvesela pán.
" Ne, dědečku, zatím jsem si je schoval, víš ,šetřím si na auto a nechci to rozfofrovat“.
Dědeček se neustále usmívá. Zdali vůbec vnímá matku, která stojí v povzdálí, nezúčastněně si kontroluje nehty, jako by byly středem celého vesmíru a tváří se nadmíru hloupě.
Á , pochopili jste správně. Ona se stydí za svého tchána, či v tom smutnějším případě otce, který na rozdíl od ní má obrovské srdce, tak velké, že se do něj vleze vnouček, jeho svět, práce, pár písniček a navíc chuť zpívat .
Celou cestu na vlak jsem přemýšlela, jaké výhody má jeho práce. Tak například dostane pracovní oblek, který má krásně pomerančovou barvu, celý den se prochází, očišťuje Zemi a usmívá se. Má dostatek prostoru, aby si dosyta zapřemýšlel. A pak přijde domů, nádherně uchozený, uvaří si pořádný hrnek kafe a natáhne se do křesla, chvíli se bude koukat na televizi, až slastně usne. Nechá si zdát o svém vnoučkovi, který nechápe pojem devizový kurz, globální oteplování či skleníkový efekt, ale který je mnohem moudřejší, než polovina dospěláků na světě.
Kdo ví, třeba z toho jednou vyroste, až si našetří na pořádný auťák, dědečka zatluče a spolu se svou matkou ho budou dlouho do noci pomlouvat, až úplně zčernají. A dědečka bude svrbět jazyk a uškytá se k smrti.
A nebo si vždycky najde chvilku, aby ho pozdravil, tentokrát on líbnul na čílko, či jen tak poplácal po rameni, protože chlapi se nejspíš nelíbají, ale poplácáním si řeknou vše. A tak by to mělo být.
Na co jsou předsudky?? Jsou přeci tak zbytečné. To jen my jsme si je vytvořili, abychom měli omluvu pro okamžiky, které vybočují z mezí. Hloupůstky, bez kterých bychom se obešli. Být jen trochu chápavější, rozumnější, uvolněnější a vůbec více milí.