Jak se stím vyrovnáte vy?

Anotace: Smrt, nicota a prázdno... to jediné mi už asi zbývá. Dá se to změnit?

Dnes jsem si uvědomil, jak ten čas letí. Jako by to bylo včera, kdy jsem se přistěhoval
k mojí družce. Dnes už je to 23 let, co jsme spolu počali žít. Já jsem byl tehdy mladý
nezkušený muž a ona už zralá žena. Z prvního manželství měla 4 děti, byly ještě malé,
a tak jsem se začal starat o velkou rodinu a byl jsem rád tomu. Prožili jsme spolu
hodně krásných věcí - byly i ty špatné, ale ty pěkné převažovaly. Za tu dobu jsme vychovali
3 kluky a holku... dnes už jsou velcí a mají své rodiny a já jsem 3 násobný dědek. Život šel
a plynul a ani jsem si neuvědomoval, jak ten čas letí. Dnes mi je 44 let a pomalu se dostávám
do stádia, kdy člověk pomalu a jistě přemýšlí o svém konci. Proč mluvím o smrti? Před časem
mi má družka zemřela na docela banální věc. Život se v tu ránu změnil - už to není to, co bývalo.
Otázkou smrti se zaobírám dost často. Protože zemřít v padesáti letech je dost nespravedlivé.
Nemohu se s tím pořád vyrovnat. S družkou zemřelo i kus mého já. Slovo smrt mě děsí od
toho osudného okamžiku. Nemohu se toho zbavit. Myšlenka smrti a toho, že nic už není, je
frustrující. Vím, že mi už bude jedno, co bude, neboť mrtvý nic nevnímá - ale co když ano?
Co když smrt je spánek, ze kterého se nemůžeme probudit? Myšlenka, že někde ležím a vnímám, co se se mnou děje a já nemohu nic dělat, je asi doporučení pro psychiatra. Pořád
čtu o životě věčném, znovunarození a jiné bláboly... ale co když opravdu něco takového je!
Mohu se s klidem těšit na smrt a nebát se jí, neboť stejně se narodím znovu... nebo se jí bát
s tím, že to bude můj konec? Jistotu mi nedá nikdo jistě, to se dozvím, až umřu. Jedno vím jistě,
nechci zemřít v nemocnici; proč? Protože tam se umírá dost nedůstojně. Vím to, zažil jsem to
na vlastní kůži. Svou ideální smrt si představuji doma a nejlíp ve spánku... bohužel to asi nebude pravda - jistě mě sklátí nějaká nemoc, rakovina nebo jinej neřád... a já se budu trápit na přístrojích, než zhebnu. Toho se bojím. Pořád si říkám - budeš živ nejmíň do devadesáti; jsem
naivní, určitě ne, jak koukám do svých řad kolem sebe... lidi umírají dost mladí. Samozřejmě
jsem kuřák - jedna krabička denně. Takže jsem adept na infarkt, plicní nemoc nebo rak. Může a
nemusí, znám dost lidí, kteří zemřeli staří a kouřili jak ostravský uhelky. Podle mne je život dán a smrt máme už nalajnovanou. Akorát nevíme, kdy si pro nás dojde. Já bych chtěl znát
den kdy zemřu... proč? No, jistě bych si vše dal do pořádku, se všemi bych se rozloučil a poslední den bych si náramně užil. To, že nás smrt dostihne nepřipravené, je dost nefér, ale
asi to tak musí být. Ten nahoře si vše dobře hlídá a dbá, aby měl ve všem jisto. Smrt, jak se říká,
je jediná, která je spravedlivá pro všechny lidi a tvorstvo na Zemi. Tahle jistota mi nahání husí
kůži. Dnes jsem zůstal sám a mou jedinou zábavou je psát tyto bláboly na internet a zaobírat se jinejma blbinama. Ale co už má člověk dělat? Nikomu nepřeji, aby zůstal sám, samota je prevít a smrt ještě větší!A ty, prevíte tam nahoře, když si mi vzal mou ženu, od nynějška se nemodlím a nebudu chodit do kostela! A až umřu, chci jít do pekla, tam aspoň je teplo!
Lidi, neberte mě vážně - ze samoty blbnu.Prostě mě trápí odchod mé ženy a myšlenka smrti
mě deptá noc co noc. Kdysi jsem se uměl smát a měl jsem rád život... všechno mi vzala jedna
hodina osudného dne. Ale, ty v tom černém hávu, věř, že až příjdeš, budu připraven se o můj
život s tebou porvat.