Važme si toho, co máme

Bylo podzimní odpoledne, taková šeď, nevlídno... Den jak pro depku stvořený, znáte to... Jdu takhle městem a najednou... "Ahoj, jak se máš?" Ano, z mého splínu mne vyrušil hlas mé bývalé spolužačky. Z rozhovoru jsem byla nějak rozhozená. Dozvěděla jsem se, jak je má spolužačka šťastná - má práci, kterou vždycky chtěla, přítele, no prostě ideální život... A já, tehdy zoufale osamělá, bez práce, tehdy se zdálo, že se mi nějak nedaří, že je všechno špatně... Tak tohle mi rozhodně nepřidalo - ne, že bych byla závistivá, když se druhým daří, přeju jim to, ale nějak na mě dopadly ty mé životní neúspěchy.
Za několik let poté, když už i můj život nabral trochu jiný směr - vdala jsem se, práci jsem už také měla - jsem šla na sraz se školou. Byla tam i má zmíněná spolužačka. Dozvěděla jsem se, že má někoho jiného, ale z důvodu, že její předešlý dlouholetý přítel měl autonehodu, při které se zabil. Přejel mi mráz po zádech, když jsem si uvědomila, jak jsem téhle dívce záviděla. Život je nejistý, jednou je člověk nahoře, jindy dole. Nikdo z nás neví, co nás potká... Já jsem nic tak hrozného zatím, jako je tragická událost, díky Bohu, nezažila. Nikomu bych to nepřála. A tak, važme si toho, co máme! Nikdy nevíme, co nás může potkat.