Srdce a Rozum

„Ach sny, přání a touhy,
splnit vás bych …“

„Jaké sny? A touhy?! A zase nějaká přání?
Co jen si ještě můžeš přát?“

„Zase ty?!
Ještě se ptej!
Přece cítit se šťastně.“

„Šťastně? Copak ti něco chybí?“

„Ano, pocit štěstí!“

„Ale vždyť necítíš neštěstí! Nic ti neschází.“

„Ano, ale pocit štěstí je něco krásného.
Třeba jako když vidíš duhu. Všechno je hned krásnější, barevnější a život má smysl.
Ale to ty nemůžeš pochopit.“

„Nemůžu?
Spíš ty si nevážíš toho, co máš, a chceš to, co nemáš.
Jsi prostě jen …“

„No jo, tak si posluž, jen to řekni!“

„Sobec!“

„Jasně, muselo to být, viď, neodpustíš si to?!
Ale ty nic nechápeš! Realisto, pragmatiku!“

„Ano, realista, ale ty jsi snílek a romantik!
Já si nelžu.“

„Nelžeš, to je pravda. Ale děláš horší věci!
Našeptáváš!
Skeptiku, pesimisto."

„Říkám jen pravdu, copak ty ji nechceš slyšet?“

„Ne! Ano..
Ale ne vždy. Jsi špatný rádce.
Nikdy nedovolíš snít a věřit v něco lepšího.“

„Nezakazuji, nepředstírám, upřímnost je to, co mě vede.“

„Ale myslíš si, že máš vždycky pravdu.
A co když se mýlíš?“

„Já a mýlit se? Jsi naivní!“

„Tak ať.
Mlč projednou a já ti dokáži, že se mýlíš…“