Týden, co stál za to

Týden, co stál za to

Anotace: Jen slzy a beznaděj. To jsem prostě já. Nikdy neudělám radost těm, co bych chtěla. Udělám radost jednomu a druhý se kvůli tomu na mě mračí...

Sbírky: Deník

Posledních deset dnů jsem chodila spát mezi desátou a půl třetí. Stále jsem čekala, kdy to můj organismus už přestane zvládat, ale vydržel dlouho - až jsem se divila.
Buď jsem psala do půlnoci povídku, zakládala blog, kecala s přáteli po icq, nebo jsem prostě a jen nemohla spát. Také jsem toto úterý na Barboru byla na VOŠ-párty, kterou pořádala naše škola. V Jihlavě ve Fajnu. Byla jsem tam poprvé a na diskotéce, či něčem takovém, jsem byla vlastně poprvé v životě. ALe než jsem tam šla, tak se mi moc nechtělo, kamarádka mě ukecala a já šla, nakonec jsem byla ráda a už se těším na další. Jenže i ta samá kamarádka mě přesvědčila o tom, že jsem přeci pilná studentka, která nehákuje přednášky, a tak jsem šla na přednášku z matematiky. Samozřejmě přednáška o ničem, pouze vím, co jsme brali, ale jinak jsem si z té dvouhodinovky neodnesla vůbec nic. Maximálně zkaženou náladu a to dosti.
Dopsala jsem kapitolku, zveřejnila a vyrazila na párty. Jak už jsem řekla, bylo to fajn. Moc se mi to líbilo a ta atmosféra... přímo úžasná. Divím se, že po pěti hodinách spánku jsem byla čilá a schopná přemýšlet jak v matematice, tak i v hodině němčiny. Tak utekl další den, kdy jsem byla zase dlouho vzhůru a nastal čtvrtek. Chvilka ve škole, pak domů, zase do školy na informační schůzku ohledně kurzu, který mě čeká... Ha, Ivan! Cvičící nám nepřišla, nikdo ale netušil, že nám paní zapsala na informační systém školy špatný čas... No co, tak jsme si hodinku počkali, udělali prezentaci a šli zase každý svou cestou.
Byla jsem na aerobiku, to mě trochu unavilo, pak jsem jela domů, najedla se a pak zase na svůj obvyklý sport a to aqwafitnes. Tam mi paní cvičící dala dost do těla. Ještě dnes mě bolí pravé rameno.
Ale proč tohle vlastně všechno píšu? Protože si potřebuju ulevit. Týden jsem se těšila na svoji drahou polovičku, a když už konečně přijela, tak to bylo poněkud jiné než jindy.
Jindy mi neříká, že na jeho fakultě hledají Linuxáka, že jim pošle životopis, třeba ho vyberou, vyhodí ho ze studia a on tu práci vezme, pak se přestěhuje do Brna na stálo, jestli chci můžu i s ním. Jak laskavé, že? Rovnou mě můžou taky vyrazit ze školy, což je velmi reálná záležitost. Opravdu se bojím, že tato situace nastane. A aby toho nebylo málo, tak si rejpne, že si najde jinou slečnu, která by tam s ním jela. Hm... fajn, jeho volba, ne?
V průběhu týdne jsem od něj obdržela odkaz na jejich asociální stipendium, tak jsem se jenom zeptala, jestli mi to může více objasnit. Divil se, že jsem to nepochopila. Je to prý zcela jasné. Ale aby nebylo všemu konec, zkritizuje mi deštník, že se kýve a tak... Jak by se neměl kývat, když celkem fouká vítr... Dál do mě reje, diví se, že se mračím.
Pak si ale připadám já jako totální vůl. Bez pardonu. Sedím vedle něj, ani se na mě nepodívá, když už, tak ten pohled není zrovna příjemný. Když se zeptám, co je, tak nic. Klasicky. Strašně to bolí, víte? Co si mám potom myslet? Co se mu honí hlavou za myšlenky? Jsou vážné, nebo ne? Je to banalita? Nebo mu jen třeba není dobře? Není to poznat, ale vůbec.
Bylo mi mizerně, vzpomněla jsem si na červencové události a náhle jsem si uvědomila, že by ta situace mohla přijít znovu. A to i přes to, že se snažím, seč můžu, aby vše bylo dobré. Snažím se, a jako by to skoro bylo jedno, protože sedím vedle něj, za vysvětlení jeho smutného výrazu mu ani nestojím. Takovéto situace jsem zažila tolikrát, až se děsím, co mi poví, pokud vůbec.
Nakonec ho jen bolí hlava, je unavený...
Jako by mě nebolelo tělo ze sportů, nebyla jsem unavená a utahaná, neměla starosti kvůli škole, co všechno mám ještě udělat a nechce se mi teď do toho a co prostě zase budu dělat na poslední chvíli, jako by toho na mě taky nebylo moc, navíc doma je to jako křivka sinusová... chvíli nahoře, chvíli dole... prostě stav, co se stále opakuje.
Když se se mnou loučí, objímá mě, omlouvá se... pomůže to? Ne. Jen to zalepí tu malou bolístku absence objetí a milé náklonnosti. Ale jinak moc nepomůže. Přijela jsem domů, mamka mě hned vyslala se psem ještě na procházku, okřikla mě, že neumím odpovídat, i když jsem odpovídala. Přece nebudu ječet na celý panelák: ANO, NEZOUVÁM SE, SE PSEM DOJDU... V deset večer!
Tak jsem si zoufale pobrečela, zanadávala na všechno. Musím říct, že se zase cítím jako nicka. Copak nedělám dost? Copak není nikdo jinej, kdo by to schytal alespoň jednou za mě? A já nebyla vždy ta první, co s čímkoliv začne?
Na písemku z matiky jsem pomohla s přípravou asi čtyřem lidem, jedna udělala, další nevím, zabralo mi to asi devět hodin. Toto úterý jdu pomoct dalším čtyřem, aby zvládli opravný termín. Někdo potřebuje limity funkce, někdo grafy. Sic nejsem matematický génius a ani nejsem šprt, prostě mi tohle zrovna jde. Doufám, že až já budu potřebovat, tak se najde někdo, kdo mi pomůže.
Dnešek mě mrzí, zas obviňuju sebe, že jsem mohla mlčet, nerýpat do něj... ale proč se zase obviňuju já. Copak jsem něco provedla? Ne, nic, vůbec nic. Jen jsem měla obavy, zda je vše v pořádku.
O dalších mých trápeních radši ani nemluvě. Někdy se o nich rozepíšu, abych si ulevila, ale to by bylo na moc moc dlouho. Asi vyhledám nějakou odbornou pomoc, protože jedna věc mě trápí již dva roky. Je to paranoia, panický strach, zoufalství... A to, si říkám, už není normální. Ano, jsem normálně v konečném výsledku šťastná, ale tato věc mi dokáže opravdu zničit den.

Už nebudu dál trápit sebe, nebo někoho, kdo toto čte.
Dobrou noc.

A prosím, držte mi někdo palečky, aby se mi chaloupky, které o víkendu budu dělat, povedly. Jednu domů, druhou drahé polovičce, i když nevím, jestli si jí zaslouží, po tom, jak mě dokáže občas (třeba dnes) potrápit.
Autor Inies, 07.12.2007
Přečteno 201x
Tipy 0 ... Tip / Supertip
ikonka Komentáře (2)
ikonka Komentujících (2)

Komentáře

Ahoj Inies,

dík za návštěvu.

Ty tvoje nejsou pranic veselé. Chápu, že ti nějaký rady můžou bejt ukradený, ale Jehlas kousek níž má stoprocentní pravdu. S přítelem si dej minimálně pauzu, je to sobec (co je ti potom, že má bůhvíjaký bebí, teď tu má tebe, tak se ti má patřičně věnovat!!) a pokud se nezmění (a to se asi nezmění) najdi si lepšího. A trochu sniž aktivitu.
No každopádně držím palce a jdu číst dál.
:-)
I roboti přitakávají NJJ...

17.01.2008 14:18:00 | La Sunetetoreagovat

Možná jsi (z hlediska pracovního) krapet vytížená.
Nedávno jsi se s přítelem dala dohromady a poslední
dobou ho zase popadly babské vrtochy. Zemřela mu
máma, přejel mu někdo psa? Dostal do nosu? - jeho
problém. Není typ, co by se ti svěřil? Necítím, co
tu vypovídáš důvěru. Nechápu, proč jste vlastně
spolu.
Zkusila jsi nějakého terapeuta, který by ti pomohl
dostat se z psychického vypětí, které momentálně
prožíváš? Co se týče kluků, najdi si jiného, kterému
by opravdu na tobě záleželo, a myslím, že by to mohlo
vést k dobré věci. Můžeš se třeba vymluvit mně, na
literu máš mnoho přátel, kteří by ti verbálně přes
internet pomohli, nabídli ti pomocnou ruku.
Toť můj názor na věc.

Jehlaspichlas

09.12.2007 12:08:00 | jehlaspichlasreagovat

© 2004 - 2019 liter.cz v1.4.5 | Facebook, Twitter