Zpověď další puberťačky

Anotace: Deprese přichází v ty nejnevhodnější okamžiky, vybere si zrovna dobu, kdy člověk nejméně potřebuje.

Dobrý večer, vím, že touto úvahou moc lidí nezaujmu, ale ráda bych se vypovídala (v tomto případě se lépe hodí termín vypsala). Tak snad abych začala.
Ani nevím, proč tohle píšu, nejspíš potřebuju podělit se o ten hnus, co mám v sobě. Přátelé nejsou ochotni poslouchat, tak mi vlastně nic jiného nezbývá, protože jinak bych se už asi zbláznila. Navenek se člověku zdá, že mám hezký život, nic mě netrápí, vše je v pořádku. Ono se ve společnosti lépe vidí, že se člověk má dobře než špatně, protože pak ostatní svými problémy jen zatěžuje. Proč je tomu tak? Copak nejsem schopná najít někoho, kdo by byl ochotný poslouchat? Jenže lidi kolem mě mají dost svých problémů.
Jsem unavená. Strašně. Jak fyzicky, tak psychicky. Už to nemůžu vydržet. K tomu mi onemocněla maminka, takže tento týden nemůžu chodit do školy, protože se o ní musím starat. Moc mě to netěší. Ono si člověk řekne - jo, to je fajn, prodloužené prázdniny. Jenže - dělám dost těžkou školu, a jakmile člověk jednou vypadne z rytmu, tak pak se hrozně těžko vrací zpět. Já vím, že to zvládnu, ale už vidím ty další dny, kdy nebudu dělat nic jiného, než se stresovat. Ale škola mě zas až tolik netrápí.
Přátelé - vždycky jsem měla problémy se seznamovat. Možná to souvisí s minulostí, k tomu se dostanu později. Víte, nevím jak Vy, ale já si myslím, že přátelství není to, že mi někdo za 100 let napíše mail nebo na icq, že potřebuje tohle naskenovat, protože jsem jeden z těch mála lidí, co si dělají výpisky. A já, káča pitomá, to samozřejmě udělám, protože pak zase nechci být za pokrytce a sobce. Jenže - co lidi dělají pro mě? Možná jsem opravdu sobec.
Moje deprese se opět ukázala v sobotu, kdy jsem šla na maturitní ples. Připadala jsem si tam jako úplné pako, na obtíž všem. Vím že jsem vztahovačná a paranoidní, ale když pozdravíte jednu holku, a ona místo pozdravu se na Vás podívá a začne se smát... Není to zrovna příjemné.
Jsem smutná, i když bych neměla být. Každý mi pořád říká, ať jsem šťastná, život je krásný... Ale jak má být život krásný, když není pro co se smát. Všechno je tak šedivé, ošklivé... Blíží se Vánoce, přijede sestra se svým manželem, který mi vadí, protože hrozně rozmazluje svého syna, a jakmile někdo řekne něco proti Sašovi, tak je zle. Ale na sestřičku se těším.
Moc se těším na středu, jdu na koncert Dana Bárty. Doufám, že to vyjde, když jsem doma s tou mámou...
Tak už asi budu končit, je pozdě a já vstávám v 7:30, protože budu lítat po doktorech.

Doufám, že jsem nikoho neurazila, neuspala nebo fatálně nevyčerpala. Tohle je pouze zpověď ve splínu, ono zase bude líp... Doufám...
Přeji dobrou noc...