Mám přátele – říkám si s údivem a se stejným údivem – čím jsem si je zasloužil?

Anotace: Není to úvaha, je to slohovka (charakteristika sama sebe)

Budoucnost. Rok 2382. Dražba v Soho. V pozadí zní tóny francouzských sonetů a všichni pijí šampaňské. „Dámy a pánové, další položkou na našem seznamu je tato socha. Její vznik je datován někdy kolem roku 2007. Autor je neznámý, avšak modelka, lépe řečeno předloha, je známá nám všem. Je to jedna z našich nejslavnějších spisovatelek a umělkyň. Slečna Maddean…"


Ano, kdo by ji neznal? Sochař si dal velmi záležet na propracování obličeje a vlasů, které vytesal tak, jak je nosila a jak to pro ni bylo typické. Rozcuchaný drdol, který je protkán tužkou a štětcem. Rysy obličeje jsou velmi jemné. Malé puclaté rty zkroucené do věčného úsměvu. Jejich téměř fialová barva již vybledla, ale jiskra jim zůstala. Jak říkám, mistrovské dílo. Oči s velkými zorničkami posazené blízko u sebe. Zde sochař nešetřil barvou. Ta zelená vypadá tak skutečně. Pokud bychom se podrobněji zabývali tvarem nosu, zjistili bychom, že má trochu Vydrovské rysy, což mu samozřejmě neubírá na kráse. Naopak. Na roztomilosti mu přidávají drobné pihy, které pro ni byly příznačné - hlavně v létě.

Teď se zaměřme na tělo sochy. Nerad bych urazil dámy, ale když se podíváte na postavu, myslím, že lépe by se jí žilo v době baroka a ne v roce 2007, v době vyhladovělých modelek posedlých svou váhou. Přestože genetické předpoklady by tu byly, drží se Maddean se svými 160 centimetry spíše při zemi. Jak jste si zajisté všimli, ve své pravé ruce socha svírá blok. Jistě jste všichni poznali, že je to ten blok, o kterém se vedlo tolik řečí a spekulovalo se, k čemu vlastně sloužil. V rozhovoru pro časopis Cosmopolitan Maddean uvedla, že jej používala pro zaznamenávání svých momentálních nápadů, protože paměť nesloužila tak, jak by měla a neměli ještě taková zařízení jako my teď. Za povšimnutí ještě určitě stojí její ruce s – vždy – perfektní manikúrou a jejím oblíbený skleněným kroužkem, který nosila jako talisman.

Celá socha je tesaná z dubu – jak trefné – jehož dřevo je stejně tvrdé, jako bývala ona. Říká se, že neměla příliš silnou vůli a nikdy nic nedotáhla dokonce, ale po ostatních to vyžadovala. Když časopis Joy otiskl v roce 2018 seznam nejsobečtějších celebrit, ocitla se až na krásném 113 místě. Sama na to reagovala jen pobaveným úsměvem a strohou větou: „Byla to fraška, Jesico, měla jsem na víc.“ Její matka pak rozjela kampaň pro napravení reputace své dcery. Tvrdila o ní, že je milá, poslušná, přátelská, ráda pomůže, spolehlivá, a že nejcennější vlastností její dcery je, že dokáže udržet tajemství, čehož si na ní prý strašně váží. Ano, to všechno je pravda, ale zapomněla dodat, že Maddean byla také velmi arogantní, nesnesitelná, vypočítavá, zákeřná a panovačná mrcha. Pár jejích přátel na tomto tvrzení postavilo celý příběh své knihy /Maddean – semetrika na entou/. Musíme si přiznat, že zrovna nejlepšími vlastnostmi neoplývala, ale dobové časopisy ji líčí v mnohem přijatelnějším světle.

Tak, dámy a pánové, tímto končím popis tohoto mistrovského díla. Vyvolávací cena je deset tisíc dolarů. Kdo dá víc?“ Sál šumí. Z rohu místnosti se ozývají tlumené hlasy. Diskuse dvou postarších dam. „Patnáct “ volá ta v zeleném klobouku. „Dvacet!“ ohradí se postarší muž v první řadě. „Dvaadvacet!“ ozve se druhá z dam. Ta v puntíkovaném kostýmku. „Ano, dámy a pánové, to je velmi slušná nabídka. Dá někdo víc? Ne? Takže dvaadvacet poprvé… podruhé… prodáno Lady Winstonové. Socha stojí a směje stejně, jako se Maddean smála na sochaře. Oči doširoka otevřené a přátelské. Za pár dní už stojí v obývacím pokoji lady Winstonové a nejraději by se rozpadla, jen kdyby věděla jak. Všude kolem samá veteš a ona neskutečně vyčnívá.