Pro mého pejska, tobě Kikinko

Anotace: Moc úvaha to není, ale nevěděla jsem, kam to šoupnout. Je to takové jakési rozloučení....

Sedím na posteli, zasněně koukám z okna a přemýšlím, myslím na tebe. Den co den zjišťuji, jaký to byl krásný život, radostný, šťastný. S tímto nesrovnatelný, ale přesto tu jsem, stále přežívám a nevím co přijde zítra.
Chybíš mi, tak hrozně mi chybíš, ani si to nedovedeš představit, a přesto už je na tato slova pozdě. Už nikdy nepohladím tvou srst, už nikdy neokusím pohledu do tvých očí. Nikdy se do nich nebudu moci ponořit a už nikdy ti nebudu moci říci, jak mi na tobě záleží. Nedokáži si to představit – nikdy, proč to slovo musí existovat? Jak by to bylo krásné bez něj.
Prohlížím si tvé fotografie a tak nesmírně lituji, že jich nemám více, mnohem více, abych na nich zachytila každý tvůj pohyb, každý tvůj pohled. A přesto si to uvědomuji až teď, teď, když už je pozdě.
Stýská se mi. Proč se mé oči nemohou setkat s těmi tvými. Tolik po tom touží, ani nevíš jak. Jeden jediný pohled, dala bych za něj celý svět.
Proč to muselo takhle skončit? Přišlo to tak znenadání, bylo to tak nečekané. Bez varování. Proč jen jsi mě opustila? Proč se to stalo zrovna tobě? Řekni, proč?
Představovala jsem si vše úplně jinak, měla jsi tu být, koukat se mi do očí, měla jsem vidět v tvých očích smutek i radost, místo toho jsi takto dopadla.
Ani jsme se nerozloučily. Odešla jsi bez jakéhokoli varování, vždyť ti byly pouhé 4 roky. Neuměla jsi se ubránit. Nedokázala jsi to. Je to moje chyba, měla jsem tě lépe vycvičit. Byla jsi tak hodným psem.
Proč si vybrali zrovna tebe? Bylo to snad tím, že nikdo nebyl doma? Ale proč si ničeho nevšiml ani jeden ze sousedů? Vždyť to muselo být tolik nápadné. Oni mi tě vzali. Ukradli a… A? Ani to slovo nedokáži říci. Proč mi to jen udělali, proč to udělali tobě? Vždyť jsi byla tak nevinné stvoření. Měli si vzít mě. Stejně to je všechno moje vina. Už ráno jsem se necítila nějak dobře, měla jsem zůstat s tebou doma, kdybych zůstala, nikdy by mi tě nevzali.
Denně se ptám proč a přesto nenalézám odpovědi. Nikdy jim to neodpustím, nikdy. Kdybych byla mstivý člověk, už dávno jsem tě pomstila, teď už je na pomstu pozdě, už nikdy je nedokážu najít. Ale mstít se nebudu. Nedovolím jim, aby viděli mou bolest, nezaslouží si ji vidět. Nikdy jim to nedovolím.
Ještě dnes vzpomínám na ten okamžik, kdy jsem tě poprvé spatřila, hned jsem věděla, že patříme k sobě. Tolik jsem si přála, abych s tebou mohla trávit co největší část svého života a přesto se to nepovedlo, už to nikdy nenapravím.
Stále vzpomínám na to, jak jsme si spolu hrály, bylo to tak krásné, jak ti svítila ta tvá úžasná kukadla, takové štěstí z nich sršelo, až jsem si říkala, že to ani není možné. Při každém pohybu se ti napnul jiný sval, fascinovaně jsem pozorovala tu harmonii tvého těla. Tvá srst zářila. Tak nádherně se leskla. Byla jsi pro mě nejkrásnějším stvořením na světě. Nic nebylo krásnější. Na tvou tvář nikdy nezapomenu, stejně jako pořád vidím tvá očka, kožíšek, do kterého bych se chtěla ještě alespoň jednou ponořit.
Dokonce si vzpomínám i na píseň, kterou jsem ti zpívala, vůbec ti nevadila má faleš, pokaždé jsi spokojeně usla a spinkala a já jen tiše pozorovala. Pokaždé, když ji někde zaslechnu, hned si vzpomenu na tebe, derou se mi slzy do očí. Též se mi vybavuje naše upravená verze této písně. Ale tobě to bylo jedno, byla jsi ráda, že jsme spolu, cítila jsi se v bezpečí, jehož důkazem bylo to, že jsi dokázala usnout. Nikdy by mě nenapadlo, že tu se mnou už dlouho nebudeš. Nebyla jsem připravená, nevím, zda se s tím dokážu smířit.
Bojím se představit si tvé oči, když nás od sebe navždy odloučili. Nedokážu si to odpustit. Obávám se též představy, která ukazuje, jak jsi skončila, jaký jsi asi měla pohled? Co se ti honilo tvou krásnou hlavičkou? Možná si dokáži představit tvé oči. Jsou smutné jako nikdy, bojíš se, stejně jako já.
Možná si říkáš, že mám nového psa, že jsem na tebe musela zapomenout, ale ne, nezapomněla. A nikdy nezapomenu. Je ti zcela jasné, že ho také miluji, ano, miluji, přiznám ti to, miluji ho stejně jako tebe, on si mou lásku zaslouží, stejně tak, jako si ji zasloužíš ty. Možná mi to vyčítáš, ale možná jsi ráda. Víš, že ho miluji, víš, že miluji tebe, dokážeš se o tu lásku s ním dělit? Já doufám, že ano, protože víš, že jsem s ním také šťastná. Je také krásný, jeho pohled je okouzlující, stejně jako tvůj a přesto máte oba jiné oči, jiné, ale svou krásou nezaměnitelné…