Životem nelze projít beze stopy...

Anotace: slohová práce na zadané téma

Každý z nás si jistě vzpomene na svá dětská léta. Na ty roky, kdy jsme si přáli cokoliv a nikdo nám to nemohl vymazat z hlavy. Pamatuji si, že když jsem byla malá, přála jsem si být princeznou. Nosit ty krásné dlouhé šaty, vlastnit hodně šperků a čekat na prince na bílém koni. Přála jsem si žít v pohádce, kde vždycky vítězí dobro nad zlem. Mnohem později jsem si uvědomila, že sen stát se princeznou, je nedosažitelný.
Teď už však nejsem tou malou holkou, která by ráda žila v pohádce. Nyní bych se měla raději zamyslet čeho chci v životě dosáhnout. Nechci už jen zavírat oči, abych na chvilku uvěřila, že se mé sny či cíle někdy uskuteční nebo abych viděla, že k nim zbývá už jen malý krůček. Vždyť mě brzy čeká maturitní zkouška – zkouška dospělosti, po které se mi otevře hned několik cest a jen já sama se musím rozhodnout, po které dál půjdu.
Už od prvního ročníku na střední škole bylo mým snem studovat na vysoké škole. A už od základní školy jsem si přála studovat psychologii – naučit se poznávat člověka, nahlédnout do jeho duše... Však později jsem přišla na to, že studium tohoto oboru nemá pro mě budoucnost, a proto se psychologii věnuji jen ve volném čase. Také jsem často psávala různé příběhy, romány a toužila jsem dosáhnout toho, abych jednou vydala vlastní knihu. V současné době stejně nemám čas pohrávat si se svou bujnou fantazií, proto občas jen píši básničky, které mi pomáhají léčit špatnou náladu či smutek.
A co si přeji nejvíce? Především úspěšně odmaturovat a dostat se na Vysokou školu do Prahy, kde bych dálkově studovala a přitom pracovala. Dálkové studium bych zvolila z toho důvodu, že rodiče platí už studium na vysoké škole mému staršímu bratrovi, a také proto, že touha žít ve velkoměstě je velká. A proč zrovna Praha? Protože je to město, kde je plno možností, kde je plno nástrah, lidí – špatných i dobrých... A já bych se právě v tomto městě chtěla naučit žít a být nezávislá na rodičích. Práce a život v Praze mi dá jistě mnoho zkušeností. A při práci zvládat studium vysoké školy jistě nebude jednoduché, ale já jsem si tuto cestu zvolila i se všemi zápory, a i přesto se na tu zátěž docela těším. Vždyť jak se říká: „Zkušenosti vybírají velmi vysoké školné, ale učí jako nikdo jiný.“
Čeho chci tedy v životě dosáhnout? Nemusím a ani nechci se stát princeznou, prezidentkou ani herečkou, ale ráda bych u sebe nosila alespoň kousíček štěstí, které by mě doprovázelo na mé pouti životem. Snad nechci dosáhnout moc vysoko, snad nechci tak moc...? Jen prostě toužím být šťastná a být po boku někomu, komu nebudu lhostejná, kdo mě bude mít rád a bude při mně stát kdykoliv bude potřeba. Dále bych chtěla dokončit vysokou školu a najít si práci, která mi přinese nejen finanční ohodnocení, ale také radost. Životem přece nelze projít beze stopy, aniž by se člověk nesnažil plnit si své sny a žít podle svých hodnot. Mé stopy životem budou vyryty hluboko do země, a i když je tam budu vidět jen já, budu vědět, že jsem byla připravená za svými sny jít. Mé heslo totiž zní takto: „Když ses narodil, všichni se radovali a tys plakal. Žij proto tak, aby až umřeš, všichni plakali a tys byl šťastný...“