Stopy

Anotace: Každý člověk zanechá v našich životech určitou stopu.

Během našeho života uběhne spoustu času, potkáváme stále nové lidi. Seznamujeme se s novými a novými lidmi. Každý zanechá v našem srdci různě hlubokou stopu, ne podle toho jakou má hmotnost, ale podle toho, jak my si ho vážíme, tu váhu si vytváříme sami mezi sebou.
Některé jen potkáme, prohodíme s nimi pár slov a více se s nimi nebavíme a už se s nimi nepotkáme, tito lidé na nás mohou udělat dojem, ale myslím, že tak hluboké ty stopy v našich srdcích nezanechají. Kdežto když potkáme člověka, kterého vídáme poměrně často, povídáme si spolu, máme si co říci, začne nám na něm záležet a časem si uvědomíme, že život bez něj si nedokážeme představit. Zanechá v našem srdci velice hlubokou stopu.
Ale stopy se ztrácejí. Foukne vítr a některé stopy zahladí, přijde voda a některé stopy odplaví, stopy ve sněhu se roztají. Ale existují stopy, které nikdo nikdy nedokáže odstranit, jsou to stopy v těch našich srdcích. Tyto stopy pro nás hodně znamenají. Tvoří je naši přátelé.
Ale i tyto stopy mají svoji hloubku. Některým přátelům patří hluboké stopy a někomu patří jen povrchové, které mohou časem zmizet. Každý ji nechá nějak hlubokou, protože někoho si zapamatujeme navždy a někoho ne, tak je to se vším.
Každý v životě narazí na někoho, na koho nechce nikdy zapomenout, každý narazíme i na lidi, na kterých nám tolik nezáleží, tak je to už podle mě dané. Jen si představte, kolik jste toho ochotni obětovat pro své přátele. A proč? Protože vám na nich záleží, stejně jako jim záleží na vás.
Někdo si to neuvědomuje, udělá chybu a až potom lituje. Lituje, protože cítí bolest, kterou působí stopy v jeho srdci. Bolí ho to, a přesto tu bolest musí snést. Druhý člověk třeba ani nestojí o omluvu, nebo když stojí, nedočká se jí. Trápí se oba a ani jeden nedokáže udělat ten další krok, aby se mohli zase sblížit. Tomu se říká zrada. Snad to nejhorší, co se může v přátelství stát. Ale proč se tomu tak děje? Proč si sami působíme bolest? Můžeme snad na začátku vztahu poznat, že tohle přátelství nám vydrží? Asi ne, ale nezbývá nám, než doufat a věřit.
Vlastně na té důvěře se zakládají vztahy. Když od vás někdo cítí vaši důvěru, je schopen důvěřovat i vám a naopak. Tak málo stačí k dokonalému přátelství, že? Ta důvěra, jak jen je důležitá a přesto jí někdo dokáže tak nehezkým způsobem využívat. Možná si to ani neuvědomuje, ale neskutečně ubližuje tomu, kdo mu důvěřuje.
Každý si zaslouží důvěru, ovšem každý od toho, komu on sám důvěřuje a také od toho, kdo důvěřuje jemu. Ani není možné, abyste šli a na ulici, potkali člověka a začali mu důvěřovat, aniž byste ho poznali. Tento vztah by pravděpodobně nevydržel moc dlouho.
Velice si vážím svých přátel. Oni jsou lidé, kteří dokážou opravdu podržet v nejslabších chvílích. Stejně tak já se snažím podržet je, když oni mají slabší chvilku. Nevím, jak se mi to daří, ale musím uznat, že jim se to daří skvěle a jsem jim za to moc vděčná. To oni dokázali to, co by nedokázal nikdo jiný. Dokázali mě podpořit, když mi bylo nejhůře. Tak skvěle, jak to dokázali oni, bych to já nedokázala nikdy.
Možná si ani neuvědomují, jak mi na nich záleží, možná jim to nedávám najevo, protože neumím tolik projevovat své city. Omlouvám se jim a zároveň děkuju, že tu se mnou jsou.
Jedno přátelství vypadalo tolik nadějně, tolik mi na něm záleželo, a přesto nevydrželo. Hodně mi na něm záleželo a myslela jsem, že tohle je to přátelství, které má vydržet. Ale omyl, byl to pouhý, ale přitom velice bolavý omyl. Jedna chyba a vše je pryč, už zbyly jen ty stopy, které se nedaří smazat, možná si ani nepřeji, aby se smazaly, možná tu mají zůstat.
Každá z těchto stop je bolavá, každá vzpomínka je bolestivější, než když vám někdo vrazí kudlu do břicha. Tu bolest si asi nedovede představit ten, kdo něco podobného nikdy nezažil, třeba jednou pochopí, ale bylo by lepší, kdyby nepoznal. Nepřeji si, aby někdo trpěl, lidé, zvířata. A přesto to neovlivním.
Každým dnem zemře tolik zvířat, lidí. Některé utrpením, to je na tom nejstrašnější. Proč si nemůžou umřít v klidu? Bez bolesti? Tolik by si to zasloužili. Možná je pro ně lepší, že zemřou, ale kolik toho museli snést před smrtí, jak bolestný měli život.
Proč vůbec existuje utrpení? Představte si svět bez něj, jaké by to tu bylo? Hm? Byla by to nádhera, nebylo by tolik smutku, stresu, depresí, sebevražd.
Ale toho zřejmě nikdo neovlivní…