Pochopení

Anotace: ...

Špatný pocity jsou skličující, oslepující, ohromující... Momentálně jsem přesně v tom náladovém rozpoložení, ptám se sám sebe... Proč tě vlastně tolik miluju, proč tě nedokážu smazat, tak jak mažeš ty mě, proč mám neustálou potřebu na tebe myslet... Přál bych si mít možnost ti to vysvětlit, všechno jsi si špatně vyložila, mě by nikdy nenapadlo, že si můžeš myslet, že mi na tvojí lásce nezáleželo, že pro mě nic neznamenala, ale nejspíš si to myslíš a to je největší hloupost ze všeho.. Ale teď je mi špatně a tak se ptám, kde jsi? Kam se poděla tvá láska? Kam se poděla moje naděje? Tolik jsi toho slíbila, tolikrát jsem od tebe četl, že mě miluješ, že mě nepřestaneš milovat, že mě neopustíš, dokonce jsi mi to i řekla a já konečně v to štěstí začínal věřit...jenže to všechno padlo... A kvůli čemu? Kvůli tomu, že jsi ztratila víru, víru v naše štěstí... Proč jsi ji ztratila? Protože sis o mě vytvářela špatné mínění.. Kdybych dřív věděl čím se trápíš, pomohl bych ti, choval bych se lépe, mě trvalo dlouho, než mojí hlavě došlo, že ti na mě záleží... Nemůžu za to sakra, mrzí mě to, ale prostě jsem byl takový, moc se podceňuju, je to moje podělaná povaha, to je to tak težký pochopit? Je tak těžké mě chápat? Proč jsi to hodila na sebe? Já tvojí lásce věřil, věřil jsem ti, myslel jsem, že mě neopustíš, že mě nevymažeš ze života... Mohli jsme to vyřešit, prostě to vyřešit... Jediné co jsem v tobě hledal bylo pochopení a láska, copak to nevidíš? Jestli jsem si tvojí lásky nevážil a nic pro mě neznamenala, proč bych asi psal tohle, proč bych na tebe každý den myslel, proč mi tluče srdce, když vidím tvojí tvář. Kdyby to tak nebylo tak bych mohl jít klidně dál, zapomněl bych na tebe, nemiloval bych tě... Ale já nemůžu zapomenout. Opravdu mi křivdíš, kdyby jsi se pořádně podívala, viděla by jsi,že veškerý důvod mých pochyb nebyl v tobě ale byl ve mě... Já potřeboval tvojí pomoc, tvoje láska mě léčila a pomáhala mi, snažil jsem se ti to dát najevo, snažil jsem se, abys věděla, co pro mě znamenáš, ale asi to přehlížíš, přehlížíš mě stejně tak, jak si myslíš, že já přehlížel tebe a tvou lásku... Už je ti to jedno? Je ti jedno, že jsi pro mě všechno na světě, i ikdyž už s tebou nejsem? Já si sice dřív neuvědomil, že tě moje podělaná povaha může dohnat až k tomu, že se rozhodneš to vzdát, nedocházelo mi, že si to vykládáš tak, že tebou pohrdám... Tak to vůbec nebylo! Proč jsi o tom alespoň nepromluvila, já bych to pochopil... Pochopil bych to... Stačilo jenom říct, že tě to trápí, říct jak se cítíš, já bych ti to vysvětlil, že o tobě ty pochybnosti nejsou, že tě miluju, že tě potřebuju, že si tě vážím... Ale to bych po tobě chtěl něco, co jsem já sám nedokázal, nedokázal jsem se ti otevřít tak, jak bych si přál a když jsem s tím chtěl začít, tak jsi odešla...