Jsem nemocný

Anotace: nejhorší nákazou, láskou

Tobě dřív přišlo, že jsem ti pořád něco vyčítal, že jsem si stěžoval a pohrdal tvojí láskou, kdyby jsi tohle někdy četla a to ty nikdy nejspíš nebudeš, protože já ti to rozhodně cpát nebudu a ty jsi o mě zájem ztratila, až příliš rychle, tak bys mi nevěřila, kdybych ti řekl, že tak to vůbec nebylo. Víš, kdybych tebou pohrdal a nevážil si tě, kdybych tě nemiloval a nemyslel si, že mě miluješ, zachoval bych se nejspíš nějak jako ty, smazal bych tě! Nedělalo by mi to problémy, proč taky, když bych tě nemiloval, kdybych nevěřil na naši lásku. To ty sis vždycky v sobě ty pochyby vůči mě pěstovala, zahleděna jen na svoje myšlenky, nechuť se do mě vžít, nechuť se snažit pochopit pravé důvody mých slov. Ale to není tvůj případ, umíš jenom utíkat, nic neřešit, že jo a nechat všechno, ať se to vyvíjí samo... Bez přičinění. Mám pro tebe ranec výčitek, ale dřív tomu tak nebylo, dřív jsem ti nic nevyčítal, jenom jsem se pídil po tvém pochopení. Nyní jsem na dně, pamatuješ ta slova co se mi zaryla do srdce? Jak chladnou jsi byla, s jakým klidem jsi mě bodala, když jsi mi říkala, ať se na sebe podívám, jaká jsem troska, asi si myslíš, že nemám srdce, že se netrápím byl jsem ti jenom pro zábavu a když jsem od tebe očekával pochopení, nedostavilo se, jen jsi se otočila a pohřbila jsi mě. Je to přesně dva měsíce a já jsem slabší a slabší, můj život, který jsi mi dala, pošel, nemám naději, víru, nemám lásku, nemám už nic. Lámala jsi mi srdce a nikdy ti to asi ani nedošlo... Nezáleželo na tom, jestli ti to říkám nebo ne, nezáleželo na tom, že jsem pro tebe ronil slzy, jsi slepá! Pohrdáš láskou, tvá láska byla tak slabá... Jeden týden jsi mi v euforii štěstí vyznávala lásku a přesně další týden jsi mě už nemilovala. Sama jsi neměla pochopení, ne nehledala jsi ho!!! Prostě jsi to skončila, sama, jako vždy, tvoje podělaný rozhodnutí, vždy jsi rozhodovala jenom ty, jakmile jsem chtěl nějak rozhodnout já, jakmile jsem chtěl snad něco trochu jinak, hned jsi mě začala stíhat, tím, že tě ničím, že ti ubližuji, že ti lámu srdce... Víš, pokaždé, ať jsi mi ublížila jakkoliv, vždy jsem tě rozveseloval, oklepal jsem se, řekl jsem si, že to tak nemyslíš, řekl jsem si, že dělat chyby je lidské, láska k tobě mi to dovolovala, odpustit ti snad cokoliv, dokonce jsem kvůli tobě dělal věci, které bych kvůli nikomu jinému nedělal, snažil jsem se tě dělat šťastnou, dostávat tě z těch mizerných stavů, ve kterých jsi byla... Vím, také jsi se snažila, ale pochopení jsi pro mě hledat schopná nebyla, nejspíš jsi příliš zaslepena sama sebou... Je mi tě líto... A nejhorší je, že mi srdce pořád pomáhá zapomínat na to špatné, na to jak jsem byl tolikrát na pokraji smrti, kvůli tobě, pořád mám tendenci ti vše odpouštět. Ta psychika se přenáší na tělo, jsem nyní tak unavený, neschopný čehokoliv, všechno je tak nesmyslné, podléhám horečkám, depresím, bolestí, která přichází zevnitř... Vsadil bych se, že tě v životě nikdo nebude milovat tolik co já, protože já si toho vytrpěl dost a pořád jsem v tebe věřil, i přes to, co jsi mi řekla za srdcervoucí hrůzy. Je to dva měsíce, dva měsíce nekonečných útrap a myšlenek na tebe a rozhodně to nějak nemá konce, i když bych chtěl, zbavit se tě, mám tě pořád plně v srdci... Přežiju to? Snad, nevím, nesmím zemřít... Jinak už bych to dávno udělal. Máš vůbec nějaké svědomí? Když dokážeš zabíjet pohledem, když tvá slova mohou být tak řezající? Chtěl jsem s tebou jen mluvit, kdybys mi řekla, že se to nehodí, kdybys mi řekla, že nechceš, ale ty jsi řekla, že si nemáme co říct a zase jsi rozhodla za mě, všechno je jenom podle tebe, nikdo tě nikdy nebude chtít, nikdo, pokud se budeš chovat takhle. Stejně bylo všechno vždy po tvém, nebrala jsi na mě ohledy... Vím, že sis moje srdce nezasloužila, ale já hlupák ti ho dal celé, nyní mě jenom bolí.