Výchova a tresty

Anotace: Obecné pojednání o českých a nejen českých rodinách... Jaká budu matka - jak budu vychovávat své děti a čeho se při výchově vyvaruji??? Slohovka do školy :)

Každý z nás si asi někdy položil otázku, jaký bude rodič … Jedni to ponechávají v ranném věku náhodě, mají na to přeci času dost, ale druzí mají o budoucnosti jasnou představu. Přesně ví, jak budou při výchově postupovat. Takoví lidé, kteří žijí svůj život podle přesně propracovaných tabulek, výpočtů a v neposlední řadě snů, jistě existují. Napadají vás slova jako perfekcionista, detailista, puntičkář, despota?? Část z nás to napadne určitě. Jenže další otázka je ta, jestli budou jejich ideje naplněny. Protože výchovu samozřejmě ovlivňuje i spousta dalších faktorů. Určitě okolí, od brzkého věku děti ve školce, později přátelé a spolužáci, ale hlavně váš partner. A kde je psáno, že ten druhý má o výchově vašich dětí stejnou představu? Kde je psáno, že se vaše názory nebudou lišit? Že se najednou nebudete přít, kdo má pravdu, kdo víc výchově rozumí, kdo to myslí s vašimi drobečky lépe, a kdo bude mít to poslední, rozhodující slovo? Asi se hodí konstatovat, že by mělo být všechno otázkou diskuze, domluvy a polemizace. Jenže v kolika rodinách to zrovna takhle při výchově funguje? Kolik z nás je schopno druhému ustoupit ze svého, až do této doby, pevného názoru? Podřídit se? Netroufám si odhadovat, přesto si ale myslím, že by to moc velká čísla nebyla. Pak by tedy mohla případná touha na obou stranách prosadit si své nadělat pěknou paseku. Otázka výchovy je a vždy byla složitá a hlavně sporná. Takové neprobádané a nejednotné téma – jedna hlava – jeden názor.
Dalším námětem k diskuzi jsou fyzické tresty. Všichni známe Hamletovo konstatování: „Být, či nebýt?“ Jenže daleko větší část populace by se měla zamyslet nad větou: „Bít, či nebít?“ Ne každé dítě totiž dovede facka k lepším výsledkům. Ano, někdy potřebujeme trochu popostrčit, ale je rána správné řešení? Je to pro dítě motivace? Myslím, že ani ne. Kolikrát si ani rodiče úderem moc nepomohou, naopak se děti ještě více zatvrdí a nehne s nimi už nic. Ani další bití. Přestanou se snažit v předmětu, kvůli kterému jsou fyzicky napadány, zanevřou na něj, a výsledky nejsou jen špatné, ale o mnoho horší. A tohle snad dospělí chtěli? Myslím, že ne tak docela. Jinak je to samozřejmě u teenagera, který potřebuje zklidnit. To se nedá pokládat za fyzické násilí. Proto taky netuším, proč paní ministrině Džamila Stehlíková hodlá prosadit zákon, že takový „výchovný“ pohlavek bude hodnocen jako přestupek. Ten, kdo se na svých dětech podepisuje ranami nepřestane! Ten co to nedělá, dělat to nebude a nebo se uchýlí k tomuto řešení při ve velice vyhraněné situaci. Nám, puberťákům, přeci taky nikdo zákonem nezakazuje drzost, neohleduplnost ke starším a postiženým lidem, ničení okolí, cizího majetku, přírody a další věci, kvůli kterým bychom si tento výchovný pohlavek zasloužili. Tím nechci poukazovat na nedostatky ve výchově! Puberťák se totiž od určitého věku vychovává sám. Každý svého štěstí strůjcem, že ano … O psychických trestech se snad ani rozepisovat nebudu. Je to strašná věc. Snad když by toto mělo být zákonem zakázáno, stíháno a následovně tvrdě trestáno, mělo by to stoprocentně větší opodstatnění než udělat „trestný čin“ z pohlavku!
Další složitost je podle mě přiznat ve výchově své ratolesti chybu. A možná ještě horší je tu chybu odhalit včas. Protože snad každý průměrný rodič, stejně tak jako já chce, aby z jeho potomka byl dobrý člověk. Nejlépe s dobrým vzděláním, dobrou prací, dobrými přáteli, dobrou manželkou či dobrým manželem a ještě lépe s výborným finančním pracovním ohodnocením. Prostě aby byly naše děti v rámci možností šťastné. Dále se chceme dočkat slušně vychovaných vnuků a vnuček, pravnuků, pravnuček. A tak se snažíme svým dětem poskytovat už odmala dobré zázemí. Děti vedeme k zájmovým kroužkům, k přijatelným známkám ve školách, hlídáme, aby se pohybovaly mezi kamarády, kteří nejsou ‚zkažení‘ dobou atd. Takže jaká budu matka? Asi taková zidealizovaná, jako jsem teď popsala… Jenže je mi jasné, že jsem si tu teď naplánovala věci, které budou úplně jinak. Třeba ani matkou nebudu, kdo ví? Jen jedno vím jistě: Nikdy nepoužiji na svých dětech fyzické a nikam nevedoucí násilí. Natož psychické! Poslední odstavec je asi psán přes růžové brýle, ale chtěla bych se své představy držet, pokud mi ovšem nenaruší budoucí manžel můj dokonale propracovaný plán výchovy :)!