Důchodci a MHD

Anotace: Jsou všude, jednou jimi bezpochyby také všichni budeme a nepřijde nám na tom nejspíš nic zvláštního. Netvrdím, že bychom je měli nějak diskriminovat nebo utlačovat, vlastně mně osobně ani nijak zvlášt nevadí...ale...

Je jich prostě moc.

Bylo něco před jedenáctou hodinou dopoledne a já čekala na zastávce MHD, až dorazí trojka. Tedy abych to upřesnila, autobus číslo 3, jedoucí z vrchní strany Karlova náměstí přes Týn až na polikliniku k Hájku, a tak dál a tak dál. Přesněji jeho trasu neznám a není to vlastně ani tak důležité.
Mnohem důležitější totiž je, kdo na výše zmiňované autobusové zastávce čekal se mnou. Přicházeli pomalu, jeden po druhém a jejich počet s každou minutou povážlivě rostl. Postupně obsazovali všechny zbylé lavičky, odkládali hole a tašky přeplněné k prasknutí. Přeplněné samozřejmě ničím jiným, než zbožím ukořistěným při těch nejvýhodnějších slevách, které zrovna obchody poblíž náměstí nabízely, a kterých by prý byl prostě hřích nevyužít. Vidouc na zastávce postávat již známé tváře ze svých řad, srocovali se do větších či menších hloučků, aby mohli všechny slevy, ale i své starosti, novinky a stížnosti, ještě jednou probrat, a hlavně aby tak ještě více ulehčili svému nelehkému údělu čekání.
A pak autobus konečně přijel. Dveře se s typickým zasyčením otevřely a z vetchých stařenek a kostnatých dědečků se náhle stali téměř vrcholoví atleti. To když se předháněli, kdo se protlačí ke dveřím nejdřív, kdo nejdřív vystoupá po schůdkách až dovnitř a kdo ukořistí nejlepší místo. Když dveře znovu zasyčely, tentokrát však aby se zavřely, korpulentní a na první pohled nabručený pán už byl usazen přes dvě sedadla tak šikovně, aby si k němu ani při sebevětší snaze nikdo přisednout nemohl či aby ho to snad ani nenapadlo, jeho drobnější "kolega" se choulil o pár sedadel dál u okénka a já jsem radši zůstala stát. Na dalších sedadlech už totiž trůnily vlněné kloboučky a čepce, z pod nich se vinoucí zbytky prošedivělých, případně uměle nabarvených, natočených kadeří a ušní lalůčky ozdobené letitými zlatými naušnicemi s perlovými ozdobami - to vše lemující někdy milé, někdy přísné, vždycky však vrásčité tváře starých dam.
Možná, že si vybírám špatnou linku nebo špatný čas, možná mám na ně prostě jen štěstí...ale podobná situace nastává téměř pokaždé, když se někam třebíčskou MHD rozhodnu jet. Kolikrát mě až napadá, jestli ti důchodci nejezdí autobusem jen pro zábavu. Aby tak zkrátili množstí svého volného času, dlouhou chvíli nebo snad jen další čekání na něco... Vím, že tenhle názor je asi trošku přehnaný a rozhodně nechci našim starším spoluobčanům nějak křivdit, ráda bych si však také někdy v autobuse třeba alespoň na chvíli vklidu sedla, aniž bych pak musela čelit všem vyčítavým pohledům, někdy i slovům, které mě okamžitě odvrhují až někam na okraj lidské společnosti a označují za nevychovance a lenocha, který nebohému starému člověku ani neuvolní místo nebo nepodrží tašku. Ikdyž ten "nebohý starý člověk" dokáže předtím na vlastních nohách klidně dlouhé hodiny stát ve frontách v obchodních domech a přebíhat od jednoho ke druhému, aby tak své přetěžké tašky naplnil... Tak kdo je vlastně v právu?