Čím je pro mě štěstí

Anotace: Nevím, co napsat... Můj vlastní názor na štěstí. Nemusíte souhlasit, ale vzít mi jej nemůžete

„Zatímco filosof nachází štěstí v moudrosti, teolog je spatřuje v Nejvyšší bytosti, boháč je ztotožňuje s vlastnictvím pozemských statků, nemocný se zdravím - a ten, kdo trpí a nemá naději, dokonce se smrtí.“ Toto je citace z knihy Myšlenky moudrých o štěstí, kterou uspořádal Wilhelm Mühs. Ústřední téma tohoto textu mne motivovalo a rozhodně mi nasadilo brouka do hlavy. Četla jsem jej několikrát znovu a znovu a hlavou mi vířilo spoustu otázek, na které jsem se pěkně popořadě snažila odpovědět. Poté jsem si sama v sobě začala jako stavebnici z kostek uspořádávat svou mozaiku, které já říkám opravdové štěstí.

Podívám-li se zvenčí na svou osobu, říkám si, že já jsem snad potřebovala pořádný zásah ledovou koulí do očí, abych si uvědomila, co se vlastně myslí tím „být šťastný“ a jsem na sebe malinko hrdá, protože mám pocit, že takových je v mém věku méně.

Nedávno jsem se si na chvíli myslela, že jsem tím nejšťastnějším člověkem na celém světě, že mám ve své blízkosti někoho, kdo si zaslouží být mi nejblíže a dávala jsem mu maximum. Bláhově jsem se opájela, a když mi bylo nejlépe, přišla rána, jež mne mohla stát všechnu energii, kterou jsem v té chvíli měla, veškerou chuť do života. Jak jsem se do té doby ze spousty věcí nesmyslně hroutila, postavila jsem se na své vlastní nohy a řekla si „Už dost!“ neboť „Má smysl se nechat položit k zemi a nemoci vstát?“ Dívám se do zrcadla času a vidím v něm pochroumanou osobu, co si nechala ubližovat. A čím více jí bylo ubližováno, tím více si říkala to své „A dost!“ až jednoho dne bylo po smutku a ona našla sílu, která jí zakazovala se trápit. A pak tu byla moje záliba ve zpěvu, ke kterému mne paradoxně přivedl ten člověk. Můj koníček se ze dne na den stal tou největší drogou. Zpívat znamenalo nemyslet na to špatné, znamenalo to vybavit si své přátele a jejich úsměvy , byla to magie, kterou nedokážu vysvětlit.

Když se vrátím zpátky k úvodní citaci, nedá mi to a říkám si: Člověk přece nemůže být šťastný z toho, že má spoustu peněz, když nemá lásku, nepřijde mi jako pravdivé že ten pocit (ten opravdový, ne jen potuchy o tom, že tohle je ono) spočívá ve zdraví, protože i nemocný člověk může být duševně v mnohem lepším stavu než my, co jsme fit a co je moudrost nebo Bůh, jestliže není nikdo , kdo nás chytí za ruku ve chvílích splínu. Myslím si, že mnohem více je úsměv milované osoby, že je to právě ta síla, která přijde, když přijdeme o to, co považujeme za nejdůležitější, je to láska, ne peníze… Pro mne je to stát na vlastních nohách a neplakat celé dny do polštáře, moje víra v něco, ta droga ve zpěvu a skládání textů. A tak bych tímto chtěla vlastně těm, co to nechápou vzkázat: „Sundejte ty růžové brýle a rozhlédněte se okolo. Dost bylo té ideální reality. Vždyť štěstí je naučit se také čelit opravdovému světu všude okolo.“