Když vítr zvedá papír

Anotace: psala jsem to venku a.....no, snad si to domyslíte podle názvu :)

Naše milostné životy se hroutí a citová vazba k lidem, se dá zastavit jediným lusknutím. Malé i velké lásky umírají na úkor naší přítomnosti a vnitřní svobody.
Boj, který svádíme se svým srdcem je obrovská válka, která přestane jen tehdy, až mi sami vyhlásíme mír. Že je to těžké? Ano, to je.
Vyhlásit mír znamená přijmout skutečnost našich vnitřních hlasů a úplně jim naslouchat.
Jen na chvíli zapochybujete a váš systém se zhroutí.
Zaniká i vaše vůle dál naslouchat srdci, tudíž umírají vaše podvědomé touhy být s tím, koho doopravdy milujete.
Vztah je založený na pravdě o citech.
Já na vztahy, celoživotní lásky a příchody pana pravého, nevěřím.
Slibujeme sami sobě, stále a znovu, že budeme naše srdce poslouchat. Že si zachováme vnitřní pravdu a přijmeme skutečnost našich činů. Činů, které se v zrcadlení podobají nám.
Je těžké přijmout vlastní srdeční záležitosti za své, když se jich bojíme.
Občas je odmítáme tak dlouho, až odejdou, pod naším tlakem, sami.
Obrátí se k nám zády a nevěří, jak jsme něco tak krásného mohli nechat dobrovolně odejít.
Další problém je, že tomu nevěříme ani my sami...