Modré, dětské oči

.....Sedím na sedadle a sleduji dítě, malinké dítě v kočárku.......

Jen tak sedím a koukám. To miminko je zabalené v dece, jde vidět jen hlavička, hlavička a krásné modré oči. Ty oči koukají doleva, doprava a pak zase doleva. A tak je to pořád. Kouká po lidech, co dlěají , jak se chovají a tak různě. Kouká na ně těma svýma očima, bezmocnýma, dětskýma očima. Koukají na svět z té lepší stránky, z té z jaké koukají všechny děti. Kouká , co se kolem děje a jaký to vlastně je, venku, bez ochrany domova, bez toho klidu. Jim to ale příjde stejné jako domov, krásné. Proč děti věří pohádkám, že v životě vítězí dobro nad zlem, láska nad nenávistí. Proč my ostatní, dospělí, mladiství a podobně, tomu nevěříme. Proč nevěříme pohádkám, tomu že je sůl nad zlato. Proč bereme svět ze špatné stránky. Protože láska bolí, tak nechceme věřit tomu, že vítězí? Proč nechceme veřit, že vítězí dobro. Kvůli tomu že se nevyplácí? To je zvláštní, protože snad kdyby jsme tomu věřili my všichni, nebo aspoň většina, tak se to i splní. Pohádky budou realné a smutek zmizí a znovu se zrodí štěstí, ale hlavně láska!
Proč my nejsme jak to malé dítě?