Ráno moudřejší večera?

Ráno moudřejší večera?

Anotace: přísloví: Ráno moudřejší večera? Kecy!

Sbírky: Deník

Ahoj všem!
Začínám svoji myšlenku tím, že ráno je moudřejší večera. Ano, je to pravda. Svým způsobem. Člověk se uklidní, vyspí se z toho a je všechno v pohodě, většinou. Jenže mě už nebaví se řídit podle tohodle pravidla, protože tak bych zapoměla. A já nechci!
Důvod, proč toto píšu, znám asi jen a pouze já. Ale o jiných věcech ví více lidí. Třeba to, že jsem dříve milovala sobotní odpoledne, večery - pomalu je však začínám nenávidět, nebo se jich začínám bát? Proč se tak děje je podstatné v jedné jediné věci, která mě vede k tomu, abych tohle napsala.
Dnešní den byl podobný předchozím dvěma. V práci super, skvělý, jediná stížnost by byla snad jen na bolavé nohy. Ale pak přijde odpoledne, které začíná nejprve celkem hezky, ale které stojí následně za pendrek.
Dnes jsem si, v návalu dalšího zoufalství a vlivem hodinové chůze domů, uvědomila jednu děsivou věc. Že jsem nicka. Přemýšlela jsem nad tím, jestli existuje někdo, komu na mě vážně záleží? Hádejte, na co jsem přišla!
To, že každé ráno nevstávám z postele s myšlenkou: Ježiš to bude zas den! je dobré znamení. Můj život má smysl. Vždy je někdo, komu můžu zpříjemnit den; na kterého se usměju a zahřeju ho na duši; někdo, komu řeknu něco povzbuzujícího, že není na věci sám, že jsem tady, abych mu pomohla, že tady budu vždycky, stačí jenom říct; někdo, komu můžu nějak pomoct. No jo.. jenže jsou věci, které jsou vysílány z jedné strany a to mě užírá. Dnes, když jsem šla domů - věřte, byla to dlouhá cesta - jsem se cítila následovně: Osamnělá, smutná, ubrečená a pitomá. Vyjádřím se stručně pouze k tomu pitomá. Proč pitomá? Protože jsem to mohla tušit. Ale co, život jde přeci dál a touhle sobotou přeci nekončí.
Nechci pět chválu na sebe, protože samochvála smrdí, ale chci říct ohledně mé maličkosti toto: Jsem v jádru hodná, obětavá bytost, citlivá, slabá ale i silná ale hlavně ukecaná. Jsem Dvě osoby - ta silná, nad věcí a ta slabá a zoufalá. Pomáhám, kde se dá, dokud je mé pomoci zapotřebí. Ale kdo pomáhá, k čertu, mě? Kdo mě obejme, usměje se na mě, případně políbí do vlasů? Kdo je rád, že jsem s ním, jen proto, že tam jsem? A ne, že pomáhám, uklízím, poslouchám nebo mlčím.
Nevím, co se děje, kde je chyba, ale já se v posledních několika dnech cítím vážně mizerně. Asi to zase tak není, jen vše zveličuju, ale mě je ukradený, co zveličuju a co ne. Ať si je na mě, kdo chce, naštvaný, když mu to pomůže, ale já budu dneska brečet, nadávat a cítit se odstrčeně! Proč? Protože tak se cítím a nebudu to zastírat.
Když objímám živou bytost, mám pocit, že objímám pytel brambor. Když se usmívám, tak se mračí. Když mluvím, tak se zlobí. Když se ptám na věci, proč jsou takové, nebo se kvůli nim zlobím, cítí se uraženě, dotčeně.. a nastává stav cholerický. "Můžu snad za to, že.." Samozřejmě že nemůže, i když to je třeba pravda. Ale vždy musí někdo být, kdo zatne zuby, bude doslova držet hubu, bude dělat vše, aby aspoň někoho potěšil, povzbudil, ulehčil mu práci. A kdo to je? Že by já?
Já bych chtěla vědět, že mě má někdo rád, proto jaká jsem a že tu vůbec jsem. Chtěla bych vědět, že slova, co jsou vyřčena mají nějakou váhu. A bude to znít hloupě, ale chtěla bych dostat i pitomou sms s hezkým přáním na dobrou noc, oslovením, které patří v tu chvíli jenom a jenom mě. Máme asi dvanáctého dubna, kdy jsem dostala poslední takovou hezkou sms? Devátého března. Nesmazala jsem ji. Občas si ji čtu před spaním, aby se mi lépe usínalo.. jsem naivní, co?
Jsem postradatelná, kdybych najednou nebyla.. jen pár lidí by se zastavilo, vzpomělo si na mě a zapomělo. Nechci tomu věřit, protože tomu tak není, ale cítím se tak strašně zbytečně. Tak odstrčeně a možná až poníženě, protože tak se na mě ně dost lidí dívá. Jako na nicku, na tu trapku, lhářku, krávu...
Když řeknu tohle: Škola, na kterou chodím, mě nebaví, nejde mi, ale musím ji studovat, protože je to přání mého otce? Že tenhle obor mě nezajímá, protože se tím v životě nechci zabývat? Že chci být k něčemu a ne ta, kterou někdo nenávidí, že se upsal o - co já vím - desetinou čárku? Že dostanu k narozeninám nějaký kolo, co bude stát maximálně pět tisíc a mám být ráda, že tolik, protože starší brácha dostal jen čtyři tisíce (jedná se o dvacáté narozeniny). Že kluk, kterého jsem milovala a kterého miluji stále se ke mě chová tak chladně v poslední době stále častěji. Že jsem schopná probrečet další sobotu jen kvůli tomu, že se zase pitomej den nevyvedl, a taky proto, že další sobota nebude asi lepší. I když - do třetice všeho špatného. Když řeknu, že jsem dříve chtěla žít s Ním v jednom bytě nějakou dlouhou dobu (už netvrdím na věky, nebo do konce života), že jsem chtěla mít děti, spoustu dětí, protože děti jsou radost, tak teď už nevím, zda je chci (s Ním). Má malou neteř, chová se k ní hezky, ale vadí mu když křičí a tak.. Já prostě už nevím. Když řeknu, nebo napíšu, že mě bolí, jak se se mnou zachází, že mě to trápí tak moc, že to nejde ani vyjádřit, že mi to vhání slzy do očí a nůž do ruky (abyh to už konečně utla to věčný trápení, copak toho už nebylo dost? Co jsem provedla tak strašnýho?) Já znám své chyby, moc mluvím, nevidím si do pusy, jsem hlasitá, jsem nervózní, otevřená, jsem naivní, moc hodná, jsem vznětlivá, zkrátka spontální - jak kdy. Já vím, jaká jsem přiznávám to otevřeně a tohle byl jen malinký výčet toho jaká jsem. Nevím, jak mě vidí ostatní, to se stejně asi nedozvím.
Myslím si, že každý by měl být ochoten si přiznat jaký je. Jak se chová, že tím svým chováním, někoho občas šíleně štve, že je takovej a makovej a povidlový má chování. A měl by být schopen kritiku na sebe vyslechnout a neurážet se, byť i z legrace, protože to nedělá dobré jméno. Všeho s mírou i bez Mirka.

Tak jsem asi nedošla k ničemu. Zabít se nechci, školu budu dělat dokud ji nedodělám, nebo mě nevyhodí, na přítele přestanu být naštvaná, protože se ke mě chová tak odměřeně a nadřazeně, a to mi vadí. Protože se mnou nemluví a v mé přítomnosti se věnuje raději jiným věcem. Vím, že nemůžu být středem pozornosti, nechci jím ani být, nechci být a ani nejsem střed vesmíru. Jen toužím po troše lásky, pochopení, objetí. To snad není tak moc.
Jestli tady snad vyznívá, že toho, o koho se ve většině tohoto přízpěvku jedná, nemám z nějakého důvodu ráda... Tak zapomeňte na to, že nenávist je také forma lásky, ale uvědomte si následující. Když mě to tak bere, když to pokaždý obrečím, když se trápím, tak že už to déle nemůžu vydržet a mám pocit, že se z toho už musím zbláznit, nebo mi pukne srdce... Tak je to jen další pitomej důkaz toho, jak upřímně mám toho dotyčného ráda, jak mi na Nás záleží, ale že už nemám sílu se s tímhle sama potýkat, že toužím po tom, mít někoho po svém boku a být znovu spokojená. Slovo šťastná raději nepoužívám, je to dost ošemetný výraz a moc málo lidí si uvědomuje, co znamená. Já si o tom myslím své, tak nechám vás, ať si na to svůj názor uděláte taky sami.
Už jsem si i pohrávala s myšlenkou, že bych udělala ze sobotních dnů tabu. Sobota, kdy se já a On neuvidíme, protože v posledních týdnech - no nic moc. Ale vymazat jakoby jeden den v týdnu, čtyři dny v měsíci a padesát dva v roce zkrátka tak snadno nejde. Takže budu doufat, že se to třeba nějak změní. Já vím, jaké to je u něj doma, ale to není, po takové době co ten stav nastal, důvod, proč být nepřátelský vůči všem i těm, co nic (snad) neprovedli.

Je skoro půlnoc (a z kostela zvon, mi noc připomíná... Moc hezká písnička, tak moc ráda bych si ji pustila, kdybych ji doma měla..) jedla jsem, no je to už dávno. Něco, co se dá považovat za jído - asi ve třičtvrtě na jednu. Takže něco zhltu a půjdu spát.

A až se probudím. Bude tu zase:

Ráno moudřejší večera. Zase se budu cítit skvěle, nebudu nafučená a na všechno zapomenu. Jen ne na to, že jsem tady seděla večer asi hodinu a psala o tom, co se mi honilo za myšlenky v hlavě, když jsem šla ubrečená domů...
Zatracenej život.
Autor Inies, 12.04.2008
Přečteno 688x
Tipy 10 ... Tip / Supertip
Poslední tipující: Bíša, , Erion Fate, Tezia Raven, *Norlein*, PoeziGirl
ikonka Komentáře (5)
ikonka Komentujících (5)

Komentáře

Úvaha velice zajímavá...

08.10.2008 14:54:00 | Bíšareagovat

Teda začetla jsem se slušně a možná mi nebudeš věřit, ale v dosti tvých myšlenkách jsem se zatraceně poznávala. Ono je to tak, vždycky se najde den blbec (nebo už možná kretén?!) a nemusí to být nutně jenom sobota, a v tomhle dnu se sejde všechno to špatný, hloupý, nepříjemný a ještě ke všemu katastrofální nálada. Ale neboj, on tenhle den vystřídá zase jiný, ten optimističtější, kdy se usměješ třeba jen, že svítí sluníčko :-) Přeji ti tedy moc a moc těch sluníčkových dnů a ať už hodně dlouho nepřijde den kretén...

15.04.2008 17:59:00 | Erion Fatereagovat

Nevím jak bych měla pomoct... vím že to asi bude teď znít sobecky, ale .... Jsem ráda že existuje někdo stejný jako já, který se užírá stejným spůsobem a kterej je taky na dně...:)

13.04.2008 20:45:00 | Tezia Ravenreagovat

Taky už mě nebaví utěšovat a pomáhat všem dookola když vím, že až to budu potřebovat, tak MĚ nepomůže nikdo ...

13.04.2008 18:55:00 | Grafomanická MIAreagovat

jooo sice rošku zapomeneš na ten pocit, už nebude tak intenzivní, ale nezapomeneš na to všechno....tady na to je zas nej lék čas:)

13.04.2008 08:53:00 | PoeziGirlreagovat

© 2004 - 2019 liter.cz v1.4.5 | Facebook, Twitter