Zakopán

Anotace: Moje profesorka se mě jednou zeptala, proč píšu smutně, pesimisticky, jako bych neviděla v ničem naději..a já odpověděla: ...proto... -

Je tu hlína. Všude kolem mě. Lepí, asi pršelo,protože je vodou nasáklá. Nemohu se otočit, všude ta ohavná hmota, co zacpává mi ústa, když chci volat o pomoc. Nemohu pohnout celým tělem, neboť čím víc sebou šiji, tím více se zahrabávám. Ne, nejsem krtek. Jsem…Kdo vlastně? A kým jsem býval? Člověk. Psal jsem básně a příběhy, věru, byla to smutná díla. Polehčující okolnosti: ta díla nikdy nelhala. Mohl jsem je pyšně sepisovat, stačilo se jen rozhlédnout kolem sebe. Otevřít oponu v divadle jménem Svět a herci se v tu chvíli objevili na scéně. Nezapomenu jejich výrazy, jejich gesta, stereotypně plynoucí dny. Nikdo z nich nepomýšlel na smysl svého života. Připomínali mi psy, loutky. To je koneckonců jedno. Provázek nebo vodítko. Obojí někdo vede.
Pamatuji jejich nechápavé pohledy, když pročítali moje příběhy. Prý, že se vyžívám v morbidních dílech, prý, že jsem pesimista. Nedokázal jsem jim vysvětlit svoje myšlenky, svoje city, ten výbuch emocí, co se ve mně vzňalo pokaždé, když jsem,..když jsem se nad nimi zamyslel. Neviděl jsem na nich jen samé špatné věci. Psal jsem však o nich, neboť lidé v sobě samé špatné věci nesli, denně je prožívali a-přijímali život s naprostou samozřejmostí, bezohledností a odevzdaností. Jak já je litoval! A nejhorší na tom bylo, že jsem v sobě nesl něco z nich. Něco z těch horších vlastností..Přál jsem si být no…, přál jsem si být v ohledů té stinné lidské stránky..zkrátka ne jako oni. Ne lepší, ale méně, méně člověk.
A tak jsem psal. Psal a dával život mým myšlenkám, které dosud žili v přepychu v mé hlavě, ničím a nikým nevyužity. Strádaly pod nánosem prachu, zatímco v divadle Svět se odehrávala představení.
Je tu hlína. Všude kolem mě. Ale pojednou mám konečně více síly, pojednou mám konečně naději. Dostat se odtud a ukázat některým lidem, že žijí bezvýznamnými životy, protože si mnohdy sami sebe ani neuvědomují. Nejsem nic víc než jsou oni, jelikož oni jsou mými předky. Já ale dovedu psát o špatných věcech, které se lidí drží zuby nehty. Tak znovu říkám, nejsem nic víc než oni, jsem však jiný. A budu se držet svých myšlenek, jelikož uvědomění těch špatných věcí, které nás denně obklopují, vede k uvědomění těch krásných, jako přátelství a láska.
Moje práce není záslužná. To kvůli ní mě zakopali do hlíny. Ale až se odtud vyhrabu, tak budu pokračovat. Až se odtud vyhrabu, navštívím divadlo se jménem Svět. A to mi dodá inspiraci pro další psaní.