Návštěvnost
Velmi krátké úvahy (14.)
Velmi krátké úvahy (14.)
Vzpomínáte si, kdy jste poprvé řekli někomu do očí: „Miluju tě.“? Vzpomínáte si, kdy jste poprvé šli na důležitou zkoušku? Nebo kdy jste dostali poslední šanci? Popřípadě, kdy jste dostali opravdový strach ze ztráty? Nebo, kdy vám ublížil někdo, od koho byste to nikdy nečekali?
Vzpomínáte si, kdy jste…?
…se nemohli nadechnout?
Existují životní situace, kdy máte pocit, že k vám zezadu přiskočil zápasník sumo a „vřele“ vás objal. Drtící síla několika kamiónů vytlačí poslední zbytečky kyslíku z vašich plic a od pádu na tvrdou zem vás dělí vteřiny. Nepatřím mezi lidi, kteří omdlévají. Naštěstí. Mimochodem, těm z vás, kteří omdléváte, přeji, abyste měli vždycky nablízku někoho, kdo vás zachytí. Nicméně, ten pocit znám velmi dobře. Většinou se dostaví, když vám na něčem opravdu, ale opravdu záleží.
Kéž by v takových situacích pomohly žvýkačky, jak se nám snaží vnutit jedna reklama. Měl bych je asi neustále u sebe. Vhodit do úst dvě dražé stylem Jamese Bonda, rozžvýkat je za zvuků hlasitého mlaskání a rázem se položit do ledového klidu. No, nebyla by to nádhera?
Bohužel, ačkoliv jsem to reálně vyzkoušel, musím konstatovat, že dané žvýkačky takto neúčinkují. Chvíli jsem zvažoval sepsání dopisu, ve kterém bych požadoval od výrobce veřejnou omluvu za klamavou reklamu. Výsledkem pokusu byl sice svěží dech, ale také pohledy mých šéfů naplněny naprostým nepochopením. Jeden z nich si mne pak vzal stranou a doporučil mi vzít si alespoň krátkou dovolenou, neb ze mne získal silný pocit, že na mne dolehl stres. Odvětil jsem mu, že stres na mne dolehl už krátce po narození, kdy jsem byl vystaven na odiv zcela nahý naprosto neznámým lidem a od té doby že jsem se ho nezbavil.
Ze všech pokusů od bušení hlavou do zdi, přes třepotání rukama, nebo hlasitého brblání zafungovala jen jediná věc a to ještě částečně. Pořádný nádech. V pase se ohnete do polohy „chycení housera“, opřete se rukama o svá kolena a provedete rázné sání. Návrat do polohy vzpřímené doporučuji pomalý, rychlejší má za následek pocit překrveného mozku, doprovázen zatměním před očima, následován pádem vzad. Věřte mi, vyzkoušeno.
Co říci závěrem? Přátelé, doba je zlá, život nelítostný, který nás neustále zkouší – takže se pořádně nadechněme.
Bude hůř.
Vzpomínáte si, kdy jste…?
…se nemohli nadechnout?
Existují životní situace, kdy máte pocit, že k vám zezadu přiskočil zápasník sumo a „vřele“ vás objal. Drtící síla několika kamiónů vytlačí poslední zbytečky kyslíku z vašich plic a od pádu na tvrdou zem vás dělí vteřiny. Nepatřím mezi lidi, kteří omdlévají. Naštěstí. Mimochodem, těm z vás, kteří omdléváte, přeji, abyste měli vždycky nablízku někoho, kdo vás zachytí. Nicméně, ten pocit znám velmi dobře. Většinou se dostaví, když vám na něčem opravdu, ale opravdu záleží.
Kéž by v takových situacích pomohly žvýkačky, jak se nám snaží vnutit jedna reklama. Měl bych je asi neustále u sebe. Vhodit do úst dvě dražé stylem Jamese Bonda, rozžvýkat je za zvuků hlasitého mlaskání a rázem se položit do ledového klidu. No, nebyla by to nádhera?
Bohužel, ačkoliv jsem to reálně vyzkoušel, musím konstatovat, že dané žvýkačky takto neúčinkují. Chvíli jsem zvažoval sepsání dopisu, ve kterém bych požadoval od výrobce veřejnou omluvu za klamavou reklamu. Výsledkem pokusu byl sice svěží dech, ale také pohledy mých šéfů naplněny naprostým nepochopením. Jeden z nich si mne pak vzal stranou a doporučil mi vzít si alespoň krátkou dovolenou, neb ze mne získal silný pocit, že na mne dolehl stres. Odvětil jsem mu, že stres na mne dolehl už krátce po narození, kdy jsem byl vystaven na odiv zcela nahý naprosto neznámým lidem a od té doby že jsem se ho nezbavil.
Ze všech pokusů od bušení hlavou do zdi, přes třepotání rukama, nebo hlasitého brblání zafungovala jen jediná věc a to ještě částečně. Pořádný nádech. V pase se ohnete do polohy „chycení housera“, opřete se rukama o svá kolena a provedete rázné sání. Návrat do polohy vzpřímené doporučuji pomalý, rychlejší má za následek pocit překrveného mozku, doprovázen zatměním před očima, následován pádem vzad. Věřte mi, vyzkoušeno.
Co říci závěrem? Přátelé, doba je zlá, život nelítostný, který nás neustále zkouší – takže se pořádně nadechněme.
Bude hůř.
Komentáře (2)
Komentujících (2)
Doporučit
Tisk